6) Škola u sv. Jana v době druhé světové války Vraťme se ještě do smutného období druhé světové války. Historikové, věnující se tomuto období napsali, že druhá světová války byla vlastně pokračováním první světové války a nesla v sobě důsledky špatně uzavřeného míru v Paříži a Versailles. Učitelé museli již v roce 1939 prokazovat svůj árijský původ a téhož roku nastaly čistky v žákovských a učitelských knihovnách, které postupně vyřadily knihy s protiněmeckou tendencí, které nepoukazovaly na „správný a původní“ kladný vztah k Říši. Stejně dopadly knihy židovských autorů. Z knihoven zmizela klasická ruská literatura a socialistická. Později byly vyřazeny i knihy amerických (západních) autorů. Neobstáli ani čeští klasikové, z nichž přední místo měl světový autor Karel Čapek. Do knihoven se naopak stěhoval fašistický brak a kolaborantské brožury. První místo mezi nově zařazenými knihami byl „skvost“ Hitlerův Main Kampf (Můj boj), který Vůdce diktoval svému pobočníkovi Rudolfu Hessovi v době svého věznění v bavorském Landsbergu. Školní práce byla znesnadněna zákazem používat dosavadní učebnice. Během války nebyly pochopitelně vydány nové, proto se vyučování omezilo na poslech a zápisy, které si žáci mohli dělat přímo ve škole. Do vyučování se naproti tomu zaváděla povinná němčina, a to zprvu pro 3.–5. ročníky, ale od roku 1942 již v 1. a 2. ročníku, celkem 4 hodiny týdně. Starší žáci měli povinně 7 hodin týdně němčiny. To vše na úkor mateřského jazyka a vlastivědy. Pro veškeré učitelstvo byly pořádány povinné kurzy jazyka německého. Na úspěšných zkouškách z němčiny byl závislý služební postup, a po roce 1942 byly snižovány platy těm učitelům, kteří zkoušku z jakýkoliv důvodů neudělali. Hrozilo i odebrání učitelského diplomu.
V roce 1944 byla zavedena šestistupňová klasifikace. Počet učitelů byl silně zredukován
na nejnižší stav, ve větších školách došlo ke spojování tříd, rozvrh se často měnil.
Byl omezen i počet žáků přijatých na střední a měšťanské školy. Mnozí studenti
byli odvlečeni do koncentračních táborů. Hodně studentů bylo nasazeno do Německa
na povinné práce…
Ve školním roce 1941–1942 se stala ředitelkou měšťanské školy dívčí Markéta
Svobodová. Během prázdnin byly zabrány místnosti obecné dívčí školy pro Deutsche
Schule. Německé škole bylo vyhrazeno celé přízemí., část prvního poschodí, tělocvična
a školní zahrada. Do ostatních částí budovy docházely také děti ze Skřivánku.
Někteří žáci se učili v budově gymnázia. Kupovaly se nové učebnice, které měly prohloubit
ten „správný kladný vztah“ k Německé říši. Dějepis byl mrzačen falšováním
dějin. Například byla zcela vynechána husitská revoluce. Vznikala „bílá místa“
v historii, staré učebnice, které ještě zůstávaly v platnosti, byly „upraveny“ v duchu
nehynoucí lásky k Německé říši.
Při výuce němčiny byla zavedena latinka. Vyučování bylo často narušováno epidemiemi
spály a záškrtu. Řešení hygienických problémů spočívalo v tom, že škola byla
zavřena na tři dny a vydezinfikována.
Ve školním roce 1942–1943 byli řediteli školy Karel Joukl, Markéta Svobodová
a Miloslava Tetřevová. Obecná škola se učila na Starém Městě. Německé škole byly
přidány další třídy. Pro hlavní dívčí a chlapeckou školu zbylo jen devět volných tříd.
Pomůcky byly umístěny na chodbách a ve třídách. Probíhaly nejrůznější sběrové
akce, ošacovací a stravovací. Přestože byla válka, konaly se pravidelné zdravotní prohlídky,
na kterých se podíleli MUDr. Guttwirth a MUDr. Košťálová. Děti se účastnily
i kurzu nápravy vadné řeči.
V únoru 1944 byla zabrána pro vojenskou nemocnici budova novoměstských obecných
a hlavních škol. Vyučovalo se střídavě. Byly povoleny oslavné akce ke 120. výročí
narození a 60. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Program sestavil František Voves.
V srpnu 1944 zabrali jednu třídu hasiči, dvě třídy a ředitelna byly odevzdány
německé škole.
V září 1945 byly vyučovací hodiny zkráceny na 35 minut. Od 5. února téhož roku
byla škola využívána pro raněné a nemocné německé branné moci. Postupně došlo
k zabrání všech pardubických škol. Školní pomůcky byly stěhovány z místa na místo.
Všude panoval zmatek, který se výrazně podílel na chodu škol.
Úkoly v poslední válečný rok dostávali žáci dvakrát do týdne v restauraci Zelená
žába, U Husova sboru a v budově školy v Pardubičkách. Později bylo z důvodů bezpečnostních
rozdávání úkolů (k všeobecné radosti žáků) zrušeno úplně.
V květnu roku 1945 byla školní budova po odchodů Němců v hrozném stavu!
Jak napsal ředitel Karel Joukl: „Zpustošena… zcela zničena, nábytek těžce poškozen,
dveře vylámány, v oknech chybělo sklo… jako památka po Němcích zde zůstaly jediné,
tyfus, spála a záškrt…!“
Od 23. května až do konce školního roku probíhalo vyučování žáků v pěti učebnách
rosické obecné školy, protože bylo nutné školní budovy uvolnit pro vojáky Rudé
armády.
7) Poválečná historie školy v letech 1945–1966
V prvním poválečném školním roce 1945–1946 působili jako ředitelé Stanislav
Skočdopole, Markéta Svobodová a Markéta Neradová. Během prázdnin došlo k důkladné
dezinfekci školní budovy, k úklidu, opravám a malování. Vyučování začalo
10. září. Opakovaně se konaly nejrůznější dobročinné akce. Od roku 1947 byla v budově
i mateřská škola, ředitelkou se stala Marie Kňourková.
Ve školním roce 1947–1948 působil jako ředitel školy Karel Joukl, na měšťanské
dívčí škole zůstala ředitelkou Markéta Svobodová.
V pohnutém roce 1948 byl vydán nový školský zákon, v němž byly uzákoněny
povinná devítiletá školní docházka a změny názvů jednotlivých škol. Od prvního září
měla škola názvy Národní škola dívčí v Pardubicích na Novém městě, Střední škola
dívčí v Pardubicích na Novém městě a Střední škola chlapecká v Pardubicích na
Novém Městě.
Další školní rok 1948–1949 nezačal zrovna nejlépe, z důvodu epidemie dětské
obrny byl nový školní rok zahájen až 15. září. Povinné očkování Sabinovou vakcínou
proti obrně bylo nařízeno až roku 1960. Naše republika se zařadila mezi první státy
na světě, kde se podařilo vymýtit tuto obávanou nemoc.
I nadále se odehrávaly nejrůznější dobročinné akce. Po válce bylo všeho nedostatek.
Dělaly se např. sbírky cukru pro bulharské děti, hračky pro řecké děti. Žáci
chodili na brigády, např. vyřezávali rostlinu pampelišku z prostoru letiště. Některé
třídy se dostaly na pobyt na horách, jiné třídy absolvovaly lyžařský výcvik. V červnu
proběhl „týden dětské radosti,“ žáci jezdili na školní výlety, navštěvovali kulturní
pořady a kino. Zúčastnili se i tělovýchovných akcí. Průběžně byla doplňována školní
knihovna, pečlivě se sledovala četba žáků, která mnohonásobně převyšovala dnešní
průměr. (Podle statistik, které provedla Národní knihovna ČR v roce 2023, patříme
stále mezi státy s velkou čtenářskou základnou. Čteme méně, ale stále dost! 73 %
obyvatel ČR přečte za rok aspoň jednu knihu, jakoukoli, tištěnou či elektronickou
a k jakémukoli účelu, 62 % čtenářů koupí za rok aspoň jednu knihu. K největším
světovým knihomolům patří překvapivě státy jako: Indie, Thajsko, Čína a Filipíny).
Po roce 1948 došlo k mnohým změnám, které se nevyhnuly ani školám. Brzy,
v roce 1949, byla na škole založena pionýrská organizace. Zároveň škola získala patronátní
podniky, n.p. Synthesia a n.p. Benzinol. Zástupci těchto podniků se zúčastňovali
akcí školy a byli pravidelně informováni o výsledcích práce dětí. Probíhaly akce,
které měly politický podtext. Některé působily podivně, jako např. vyhlášení „týdne
dobré práce.“ Toto evokovalo názor, že v ostatní týdny se dobře a vzorně nepracuje.
Další akcí byly „radostné dny“ mládeže a mnohé jiné. Na učitele se nesmyslně vztahovalo
heslo: „týden úderníků.“ Do škol jezdili významní pracovníci, „hrdinové socialistické
práce,“ jejichž podobenky zdobily nejrůznější veřejné nástěnky, vystavené
většinou na stanicích veřejné městské dopravy.
Na oblibě u žáků získalo plnění tzv. „Tyršova odznaku zdatnosti.“ V květnu žáci
přivítali cyklisty projíždějící městem v tehdy silně propagovaném Závodu míru.
Na začátku těžkých padesátých let, kdy začaly ve společnosti tzv. monstrprocesy
s údajnými špióny ve službách imperialistického Západu, působili jako ředitelé škol
Karel Joukl, Františka Slavíková a Marie Neradová-Kalinová. Pro žáky vznikla školní
družina, která sídlila v bývalém hostinci v kině Jas. Konaly se první sliby pionýrů.
V dalším školním roce nevyhovovalo stravování v družině v kině Jas, byla proto
zřízena 1. listopadu 1951 nová družina v kuchyni střední dívčí školy.
Dne 24. dubna 1953 byl vydán nový školský zákon a zkrátila se povinná školní docházka.
V tomto roce zemřeli krátce po sobě sovětský diktátor J. V. Stalin a první „dělnický“
prezident K. Gottwald. Škola se přidala ke smutečním kondolencím a v předmětu
Dějepis byly zevrubně probrány životopisy obou politických představitelů.
Ve školním roce 1953–1954 se škola stala 1. osmiletou střední školou. V té době
navštěvovalo školu 1060 žáků, všechny třídy byly smíšené. Ředitelem školy se stal
Ladislav Peřina, zástupcem Antonín Kramář. Sbor čítal 32 učitelů, 27 tříd, první ročníky
měly střídavé vyučování. Některé učebny v budově byly dány k dispozici Vysoké
škole chemicko-technologické.
Ladislav Peřina byl ředitelem školy ve školním roce 1954–1955. V tomto roce
navštěvovalo školu 1091 žáků. Z toho bylo 366 pionýrů, skupinovou vedoucí byla
Hana Hájková. Ladislav Peřina zůstal ředitelem i v následujícím školním roce.
V roce 1958 byl do parku před školu přestěhován pomník Bratranců Veverkových,
což se i projevilo novým názvem ulice, ze Svatojánské se stala ulice Bratranců Veverkových
(přejmenování proběhlo až v roce 1960). Blížila se druhá spartakiáda na strahovském
stadionu, proto žáci pilně nacvičovali tělovýchovnou sestavu. Spartakiáda
byla brána jako pokračování všesokolských sletů, které byly také přehlídkou tělesné
znalosti, avšak s docela jiným politickým podtextem. Ten převažoval nad stránkou
sportovní. Není bez zajímavosti, že spartakiády byly v naší republice naprosto unikátní.
Bylo to, kromě olympijských her, největší sportovní vystoupení na světě. Něco
takového, i když to je divné, neměli ani Sověti.
Ve školním roce 1961–1962 dostali žáci poprvé učebnice zdarma. Ve třídách bylo
položeno nové linoleum. V dalším roce byl schválen nový klasifikační řád.
V roce 1965 navštěvovalo školu 1020 dětí, třídy nižšího stupně měly střídavé
vyučování, Učilo se v odborných učebnách fyziky, chemie, přírodopisu, výtvarné výchovy,
hudební výchovy a ruského jazyka. Velmi významnou událostí byla návštěva
Alexandrovova souboru ze SSSR (Alexandrovci). Do školy ve stejném roce zavítali
žáci z Daruvaru v Jugoslávii, tím započala družba mezi školami.
Ve školním roce 1966 došlo k rozdělení devátých tříd na dvě studijní a dvě praktické.
Poslední dvě byly určeny pro žáky, kteří se chystali vyučit v odborných učilištích.
Školu navštěvovalo 947 žáků. Pro nedostatek učeben bylo na prvním stupni
střídavé vyučování. Ředitelem školy byl František Kvoch.
Ve školním roce 1969 začala generální oprava střechy a některých částí omítky.
V následujícím roce zůstal ředitelem školy F. Kvoch.
(pokračování)
Použitá literatura:
Časopis Květy, 8/2024, s. 22–23, článek Theodora Česáka: Čteme méně, ale dost.
Frajdl, Jiří: Vybrané kapitoly z regionálních dějin východních Čech (vývoj školství
a osvěty).
Informace ze školního webu ZŠ Bratranců Veverkových.
Dějepis Nová doba, učebnice pro 9. ročník ZŠ, 4. díl, s. 72. Sabinova očkovací vakcína
proti dětské obrně.
Kohárová, Marta: Monopolní výroba výbušných látek v Československé republice
(1918–1845), Pardubice-Semtín, 2002.
K prostudování k problematice nezákonných procesů: Kotyk, Jiří: Pardubické nezákonné
procesy 1948–1952, ZKPP, sešit č. 6, 1998, v článku o 50. letech.
K prostudování k problematice Pardubických hotelů a restaurací: Kotyk, Jiří: Pardubické
hotely, restaurace a hospody na dobových pohlednicích, ZKPP, s. 27, 2003,
v textu o spolupráci školy s kinem Jas – první pionýrské sliby.
K prostudování historie pardubického vysoké učení: Lenderová, Milena: Dějiny vysokého
učení v Pardubicích, Univerzita v proměnách času 1950–2010, Pardubice
2013.
