Tento článek věnuji svému panu řediteli ZŠ Bratranců Veverkových Mgr. Leoši Šebelovi, MBA 1) Úvod: Na počátku byly rádlo a brázda Někdy na začátku neolitické revoluce udělal jeden z našich prapředků první brázdu prvním rádlem a stal se zemědělcem (a chovatelem), stejně tak i řemeslníkem. Došlo k velké změně v dělbě práce, jak mezi muži, tak mezi muži a ženami. Člověk již nebyl odkázán na sběr a lov (nebo pojídání mršin). Stalo se tak pravděpodobně na území dnešní jižní části Iráku (prostoru Mezopotámie, Sumerové). K podobným neolitickým revolucím došlo v jinou dobu na jiných místech. Hák, radlice, pluh a stejně tak ruchadlo („veverče“) se stalo povinnou „výbavou“ předindustriálního člověka. Rádlo se řadí k nejstarším nářadím, které neolitický člověk používal. Na první zemědělce tak musíme nahlížet očima věd jako je: archeologie, historie, etnografie, geografie, lingvistika a historie umění. Dále si musíme položit otázky, jejichž řešení je v zorném poli experimentální archeologie (jak se takové nářadí používalo, jaké byly výnosy z políček a výsledný technický efekt).
První systematická práce, která se zabývala nejstaršími zemědělskými nářadími,
pochází z pera Ing. Františka Šacha.
Nejstarší vyobrazení rádla je v piktografickém znaku Sumerů na hliněné tabulce
ze 4. tisíciletí v jižní Mezopotámii (Meziříčí). Rádlo sloužilo k tomu, aby se osivo dostalo
do úrodné půdy, vzniklé pravidelnými záplavami. Někteří vědci se domnívají,
že nejstarší rádla se dostala do Mezopotámie a Egypta z centrálních vysokohorských
oblastí stepního charakteru s vyhraněným vnitrozemským podnebím.
Ve střední Evropě byla orba známá již před 2. tisíciletím před našim letopočtem.
Z jeskynních maleb je známo, jak nejstarší rádla vypadala. Tvořila jej hřídel, kleč
a pracovní klín. Podrobnější archeologické nálezy pocházejí z doby železné a předslovanské.
V roce 1895 byla ve staré vyhořelé tvrzi v Semonicích nalezena radlice s krojidly,
pocházející ze 14. stol. Archeologové řadí tento nález k tzv. plužním radlicím. Otázkou
zůstává (z hlediska vědecké terminologie) co považujeme ještě nebo už za pluh. U nás
se nejstarší pluhy nalezly v době (dříve zvané hradištní) mezi 7.–8. stol. n. l. Předtím
se u nás oralo rádlem čili rádlovalo.
Pluh znamenal pokrok v tehdejších zemědělských pracích. Funkcí rádla bylo, aby
se osivo dostalo do půdy, zatímco kypření půdy obstarávaly závlahy. Rádlo se však
nemohlo uplatnit ve vlhčích polohách, na mokré a těžké půdě. Tehdy se osvědčil pluh
(plužní orba neboli tzv. pluhování). Pluh obrátil suchou horní část půdy dolů a dolní
mokrou nahoru, aby proschla. Pluh však předpokládal lepší (silnější) tažnou sílu. Na
pomoc přišel dobytek a později i kůň. Slovo pluh pochází ze staroslovanského plug.
V pozdějších středověkých dobách orební nářadí velký technický pokrok nezaznamenalo.
V Čechách se ještě v 18. stol. používal obyčejný hák (český hák). Vypadal
tak, jako kdybychom k lopatě připojili příčně oj, za níž se táhlo. Dále se používalo
obyčejné rádlo a tzv. záhonový pluh.
Takový byl stav ve střední (a pravděpodobné v celé) Evropě. Stav před vynálezem
ruchadla.
Přineslo obrovské výhody v orbě půdy. Půda se současně krájela (krojila), drolila
a obracela. Lze vyslovit domněnku, že vynález bratranců Veverkových – ruchadlo,
ovlivnilo tvar a funkci oradel v německých zemích (brandenburské, falcké, saské,
nassavské, pluh Krutschův, wanzlebenský pluh, pomořanský pluh apod.). Ruchadlo
Veverkových založilo slávu a světovou pověst Eckertovy továrny v Berlíně, která započala
sériovou výrobu ruchadel v roce 1849.
2) Slavné „veverče“ z Rybitví
Obec Rybitví leží zhruba sedm kilometrů od Pardubic. V šedesátých letech minulého
století měla kolem tři tisíc obyvatel. Ne vždycky tomu tak bylo. Kdysi za pánů
z Pernštejna byla zastrčenou vesničkou. Logicky Rybitví patřilo k pernštejnskému
panství, dokud Jaroslav z Pernštejna nemusel na nátlak věřitelů panství roku 1560
prodat. Nic mu nepomohlo, když se odvolal do Vídně a naznačil, že se zadlužil ve
službách habsburského císařského dvora. Panství bylo koupeno pro Maxmiliána II.,
otce mnohem známějšího Rudolfa II.
Rybitví bylo součástí Císařského a královského komorního města až do zrušení
patrimonijní správy v roce 1848.
V roce 1494 tvořilo Rybitví osm a v roce 1563 devět usedlostí. Ještě v roce 1774 to
bylo pouhých dvanáct domků. Po zavedení reforem Marie Terezie a Josefa II. dochází
také v Rybitví k dělení původních gruntů a jsou stavěny domy i bez polností, takže
v roce 1843 zde žilo 173 obyvatel. V roce 1839 bylo v Rybitví osm selských gruntů,
šest chalup a pět domkářů. Zachovala se jména všech majitelů, které zde z důvodu
místa nebudeme vyjmenovávat, snad jen, že v č. 1 hospodařil František Veverka
a v č. 6 František Radouš, nevlastní bratranec vynálezců.
František a Václav Veverkovi přežili jen půl roku zrušení roboty v roce 1848. Od
provedení tzv. raabisace odváděli poddaní místo roboty roční peněžitý plat a byli povinni
se dostavovat jen na mimořádné práce, která určovala vrchnostenská správa na
pardubickém zámku. Poddaní měli časté důvody k projevům nespokojenosti. Tehdy
Václav Veverka, kovář, složil posměšnou rýmovačku na pardubickou vrchnost. Zato
se mu dostalo výprasku lískovkou od panských drábů v bráně pardubického panství.
11. září 1822 podal mladý rolník František Veverka na pardubickém panství
žádost o souhlas ke sňatku. Nevěsta Magdalena byla sirotkem po Janu Acksteinovi
z Dřítče. Magdalena pocházela z Dolan, které příslušely farou k obci Osice. Bydlela
u svého strýce Jana Půlpána. Na osickém kůru působil jako regenschori (varhaník)
Dominik Škroup, otec skladatele Františka Škroupa, tvůrce národní hymny.
Jedna z mála dochovaných vzpomínek na Františka Veverku je jeho podpis
v Knize přísah spojené Lhotky a Rybitví (Lhotka Blatníkovská musela ustoupit ve
20. letech dvacátého století stavbě továrny na výbušniny v Semtíně).
Ještě jedna vzpomínka zůstala v písemných pramenech o Františku Veverkovi
z prosince 1843. Jednalo se o spor se zednickým mistrem Matějem Pernerem, s jehož
dcerou Annou byl Veverka ženatý (jeho druhá manželka). Spor byl urovnán, Anna
se přestěhovala do Rybitví č. 1 a naopak její rodiče postoupili Františku Veverkovi
dům č. 33 v Lohenicích.
Když byla ještě před rokem 1777 vykonávána stará robota, byl povinen Jiří
Veverka jezdit na panské od dubna do konce září celkem 52 dnů s trojspřežím.
Jiří Veverka, děd bratranců Veverkových, se objevuje v Rybitví (oženil se roku
1751) v roce 1746. Oženil se s vdovou Ludmilou Půlpánovou (pozdější č. 1) a když
zemřela, oženil se roku 1751 podruhé s její neteří Kateřinou Půlpánovou. Jiří ovdověl
ještě dvakrát, třetí jeho ženou byla Anna Radoušová z Čepí a naposledy už jako výměnkář
se oženil s vdovou Kateřinou Beranovou z Bělé.
Ze čtyř manželství Jiřího Veverky se narodilo celkem 8 dětí. Jiří byl dědem vynálezce
Františka Veverky. Bydlel v Rybitví č. 1. Budeme-li sledovat další potomky
vynálezce Františka Veverky, pak byl jeho otcem Václav Veverka, který žil v letech
1754–1823. Ten měl celkem 12 dětí a bydlel rovněž v Rybitví č. 1. V 18. a rovněž
i v 19. století byla porodnost velká, avšak úmrtnost v dětském věku rovněž, nevíme
přesně, kolik dětí Václava Veverky se dožilo dospělého věku. Ze synů Jiřího Veverky
uveďme ještě Hynka (1767–1807), který měl celkem 8 dětí a působil jako kovář
v Rybitví č. 10. Byl to vynálezcův strýc.
Otec vynálezce Františka měl syny Josefa, který žil později v Cholticích, dále Václava,
který žil v Neratově a později v Brozanech. Dále Františka (1799–1849), kterého
budeme jako nejdůležitějšího z Veverků (vynálezce) sledovat, a konečně Jiřího, který
žil v Mokašíně.
Hynek, strýc vynálezce, měl syna Václava (1796–1849), bratrance Františka.
Václav působil jako kovář v Rybitví č. 10, později v Bukovině.
„Tichá vesnička Rybitví jižně od Bohdanče dala národu našemu i všem národům
kulturním, kteří z role dobývají zlatých zrn pšeničných a jiných, dva prosté muže,
jejichž důmysl zmírnil proudy potu, v nichž souzeno jest lidem dobývati si vezdejšího
chleba.“
O vynálezu ruchadla už bylo mnohokrát psáno v nejrůznějších novinách a časopisech,
či výročních zprávách, kde se většinou cituje ze starší literatury a pramenů,
pocházejících z posledních desetiletí 19. stol. Další informace, která vyšla mezi válkami
(dvacátá léta 20. stol.) čerpají pak ze století minulého. Uveďme zde jen např.
knihu Našim i cizím, vlastivědné okresní čítanky pardubické pro mládež i dospělé,
kterou v roce 1925 napsal známý František Karel Rosůlek. Jako příklad zdroje o životě
Veverků z pozdější poválečné doby uvádím brožuru Ruchadlo, vynález bratranců
Veverkových, vyšlé ve vydavatelství MZLVH, 1964.
„…S ohnutou radlicí podnikl Veverka nové pokusy, upravoval ji tak dlouho, až dal
železu tvar, jehož se užívá při ruchadlech všeobecně až podnes. Se strojem zdokonaleným
vyjel Veverka na pole za kovárnu v průvodu několika sousedů, kdež začal
orati, prohodil: Ono to holečkové, neoře, ono to ruchá! Ha ha ha, tak to bude ruchadlo!
Zvolal na to přítomný šenkýř Puhlovský a odtud také jméno vynálezu Veverky. Vše,
co vyprávěno o vynálezu, stalo se tři léta před rokem 1827, v tom roce se užívalo
ruchadlo již v Rybitví i v okolních vesnicích i jest rok ten rokem vynálezu a tím vyvráceny
zároveň veškeré pochybnosti, jež později byly uvedeny s různých stran ve sporu
o přednost, prvenství vynálezu…“
„V době té ruchadlo nazýváno „veverče“, což také dokazuje nepochybně jeho
původ!“
O co vlastně tehdy šlo? Na co narážejí výše citované odstavce? V roce 1832
se konala pražská hospodářská výstava, které se zúčastnil i choltický statkář Kainz.
Vystavil „své“ ruchadlo, které nazval Kainzpflug. Bylo přesné jako „veverče“ bratranců
Veverkových. Vznikl spor o patent ruchadla. Byla vytvořena hospodářská komise,
která měla věc posoudit. Jejím členem byl i známý bohdanečský básník J. Langer.
Jak se do hospodářské komise dostal, písemné prameny nezmiňují.
Pomník bratranců Veverkových, který byl odhalen Dr. F. L. Riegerem v místě, kde
tehdejší třída Masarykova a Palackého přechází v třídu Wilsonovu, roku 1883, byl
jasným konečným řešením táhnoucího se sporu o ruchadlo. Pomník byl vytesán z hořického
pískovce. V závěru zbývá dodat, že bratranci Veverkovi ze svého vynálezu
nezbohatli, zemřeli prakticky zapomenuti. V dobách, kdy se jejich vynález šířil po
Evropě, a dokonce i za „velkou louži“ v Americe, přestěhoval se vynálezce František
do Břehů u Přelouče. Jeho chalupa roku 1847 vyhořela! Z této pohromy „ohnivého kohouta“
se již nevzpamatoval a krátce poté v roce 1849 zemřel. Ani bratranci Václavu
se mnoho nevedlo. Odstěhoval se před rokem 1838 do nedaleké Bukoviny. Smrt si
vzala i jeho ve stejném roce, jako Františka.
Jak klasik praví, „Každé zadostiučinění přichází pozdě.“ Hospodářský spolek pardubický
dal Františkovi vsadit do kostelní zdi v Přelouči a Václavovi v kostelu v Dřítči
pamětní mramorovou desku.
(pokračování)
Použitá literatura:
Vynálezci ruchadla, Slavnostní vzpomínka hospodářského spolku pro okresy Pardubský,
Holický a Přeloučský při odhalení pomníku bratranců Veverkových v Pardubicích,
Pardubice, 1883.
Sakař, Josef: Dějiny Pardubic nad Labem, díl. IV. I. část (Místopis starých Pardubic),
nákladem města Pardubic, 1928, s. 88–93.
Sakař, Josef: Dějiny Pardubic nad Labem, školství, 1927, s. 198–201.
Štěpán, Bartoš – Jiří Kotyk: Pardubice dříve a nyní, Pardubice 1993.
Šebek, František: Stoleté ohlédnutí, Život v Pardubicích kolem roku 1900, Helios
2000.
