Legenda českého hokeje – k 10. výročí úmrtí
Uplynulo již 35 let od doby, kdy roku 1990 začalo fungovat regionální nakladatelství
HELIOS J. Razskazova. První knihou tehdy vydanou byla publikace V. Škutiny
a R. Bakaláře „Ztracená léta – příběh hokejového zločinu“, v ní autoři vyslechli i jednoho
z přímých účastníků 10. března 1950, černého pondělku československého hokeje,
od nějž letos uplynulo 75 let, Vladimíra Kobranova, žijícího tehdy ve Švýcarsku.
Od jeho smrti letos uplynulo 10 let. Je tedy mnoho důvodů na něj vzpomenout.
V. Kobranov byl roku 1949 považován za nejvýraznější postavu světového amatérského
hokeje poválečné éry. Jeho rodiče přišli do ČSR roku 1918 jako vyhnanci
z bolševického Ruska, otec patřil k předním specialistům v oblasti vodního
hospodářství. Vladimír začal hrát hokej v rodných Černošicích u Prahy (nar. zde 4. 10.
1927), když mu bylo 14 let, tedy v roce 1941. Dokázal hrát za nejrůznější věkové
kategorie včetně mužů i 6 zápasů denně. Jeho snem bylo hrát v LTC Praha, ale nakonec
hrál za 1. ČLTK. Do reprezentace ČSR se dostal roku 1948, kdy jeho mužstvo
na OH ve Sv. Mořici vybojovalo stříbro. V zimě 1949 se ČSR na MS ve Stockholmu
stala podruhé mistrem světa (1. mistrovský titul pocházel z Prahy z roku 1947).
Ve Stockholmu byl V. Kobranov vyhodnocen jako nejlepší hráč MS a začali o něj projevovat
zájem kanadští profesionálové. A pak to přišlo…
Kobranov byl roku 1950 ve vojenské základní službě v kasárnách ATK v Chuchli. 13. března 1950 přijel ke Zlaté hospůdce ve Pštrosově ulici kolem 9. hodiny večer.
Chtěl vrátit půjčené auto Gustavu Bubníkovi. „Pak jsem uviděl policejní uniformy,
zelené antony a kluky, jak je s pouty na rukou odvádějí. Viděl jsem, že je zle, ale
netušil jsem, proč. A taky jsem nevěděl, co se vlastně přihodilo.“ Zamířil do Dejvic
k Bubníkům. Do kasáren se vrátil ráno 14. 3. kolem 9. hodiny. „Už na mne čekali,
a tak vlastně začala ta moje tragédie.“ Bylo mu 23 let, když se za ním zavřely brány
vězení. Byl odsouzen na 10 let. „Když jsem na Pankráci uslyšel rozsudek, z 80 % jsem
svůj život odepsal… Po nás museli jít hrozně systematicky, když mne zavřeli, vyšetřovatel
vytáhl kartu a řekl mi, kdy jsem se s kým kde setkal, s kým jsem mluvil a o čem.
V těch nekonečných hodinách samovazby, při nichž jsme doslova hnili na celách, jsem
přemýšlel o mnohém ze života. Napadlo mne, že ten, kdo prodělal Domeček (rozuměj
vyšetřovnu OBZ v Kapucínské ulici v Praze (více o ní Z. F. Šedivý: Domeček –
mučírna na Hradčanech, vyd. MOBA 2004), ten poznal, co je peklo na zemi. Když ode
mne něco chtěli, nenechali mne spát. Pergl (škpt., velitel Domečku – pozn. J. K.) mně
nechal z kobky vystěhovat kavalec a nutil mne celé dny a noci chodit. Často chodil
s pistolí v ruce a člověk skutečně nemohl vědět, zda střelí nebo ne.“
Pak V. Kobranova převezli do věznice na Borech, kde se setkal s mnoha politickými
vězni komunistického režimu (např. s K. Palečkem, generály Janouškem a Mrázkem
aj.) „Byl to strašný stereotypní a ubíjející život. K snídani hrnek černé bryndy
a krajíček suchého chleba, k obědu koláč s mrkví a dvě naběračky vodové polívky.
Ta však byla zároveň i na večer. Kdo snědl všechno najednou, neměl večer co do úst,“
vzpomínal V. Kobranov. Na samotkách na Borech byli i Z. Ujčík, V. Roziňák a brankář
B. Modrý, kteří se dorozumívali ťukáním do zdi. Pak Kobranova přesunuli v létě
1951 do tábora Vojna na Příbramsku (uran) a do Ležnice na Slavkovsku. Na Vojně byl
tzv. kriminální tábor. Kobranov se tu sešel s bratrem operní pěvkyně ND v Praze
M. Podvalové Františkem. Do práce na lámání kamene (šutršachtu) je vozili nákladní
Tatrou 110. Museli prosekat od tábora na šachtu les, aby vznikl koridor a opatřili
jej sloupy s reflektory. Bachaři je vodili do práce v sevřeném útvaru svázané lanem
a pak je hlídali za ostnatým drátem s ostře nabitými samopaly. Mezi Kobranovými kamarády
se tu vyskytl Jaroslav Brodský, pozdější zakladatel klubu K 231 z roku 1968.
Jeden z bachařů pašoval Kobranovovi dopisy pro jeho nemocného otce. Otřesný však
byl zážitek s jedním politrukem, jenž, když se dozvěděl, že dostal 10letý trest za to,
že pro ČSR vybojoval titul mistrů světa, odpověděl: „20 let je pro vás málo…“ Heslem
se stalo: „Všechno přežít!“ Kobranova propustili 20. ledna 1955. Vrátil se do Černošic,
kde nastoupil jako řidič nákladního auta (vozil dobytek na jatka).
V 29 letech (1956) začal opět hrát hokej v Pardubicích, pak si udělal trenérskou
školu a šel trénovat do Gottwaldova (dnešní Zlín). Za tzv. Pražského jara Nejvyšší
soud ČSSR zrušil 30. července 1968 rozsudek ze 6. 10. 1950. Sovětská invaze ze srpna
t. r. zastihla V. Kobranova ve Švýcarsku, kam odešel jako trenér na jaře t. r. Začal
trénovat tým Grosshopers Curych. Po 21. srpnu 1968 za ním odjela ze Zlína i jeho
žena Karla s dětmi. V. Kobranov přešel na práci se žáky Curychu, trénoval i svého
vnuka Danyho. Věnoval mu svůj diplom z roku 1949 ze Stockholmu, pak i pohár
a medaili mistra světa. Obžaloba z roku 1950 Kobranova vinila, že v prosinci 1949
mu emigrant dr. Plzák předal dopis od tenisty Jaroslava Drobného, jenž Kobranova
vyzýval také k emigraci. Ve svém posledním slově při nezákonném procesu Kobranov
řekl: „S A. Bubníkem jsme sice hovořili o tom, jaké by to bylo zůstat v Anglii, ale nemyslel
jsem to vážně. Říkal jsem mu, že otec je nemocný a že bych to nemohl udělat.“
Vladimír Kobranov zemřel ve věku 88 let 25. října 2015 v Rogendorfu u Curychu
(Švýcarsko). Je po něm nazvána ulice v Praze.