Na tzv. Ostrůvku mezi Haldou, jejím jalovým odpadem a sádkami prodala vrchnost roku 1559 mlynáři Václavu Pilařovi „kousek země“, na kterém postavil mlýn čp. 77; obecně se mu říkalo Hrkačka a tento název se koncem 18. století vyskytuje i v zápisech. Seznam vlastníků je nápadně dlouhý, jen v 19. století jsem jich napočítal 23. V 17. století byl mlýn patrně dlouhá desetiletí mimo provoz a koncem 19. století se hovoří již jen o domku. Po roce 1921 bylo stavení strženo a pozemek připojen k sousední barvírně Františka Červenky.
Roku 1542 postavil pekař Jan „proti prachovní panské za bělidly“ mlýn, kterému
se podle Václava Švankala (1555) říkalo Švankalovský; když tento název upadl v zapomenutí,
mluvilo se jen o mlýnu na Haldě. Roku 1614 koupila mlýn obec, provedla
v něm změny, ale již roku 1619 byla pro válečnou tíseň nucena jej zase prodat. Přirozeně
nechybí ani tady záznam z roku 1645, že mlýn byl „od nepřítele tehdejšího
švédského k dokonalé zkáze a ruině do gruntu pokažen a spálen“. Ve 2. polovině
18. století byla s mlýnem po jistý čas spojena jirchářská valcha, roku 1779 přistavěna
valcha soukenická. Po požáru z 30. dubna 1918 zůstalo místo po léta pusté, až tu Václav
Morávek založil velké hospodářství a jeho vnuk, rovněž Václav Morávek, zde po
roce 1840 postavil první parní mlýn v našem městě, se kterým byla v první polovině
20. století Václavem Jandíkem spojena akciová pekárna Panis. Obojí je již zrušeno.
Na pozemku Na Ležánkách na pravém břehu Chrudimky postavili bratři Winternitzové
po roce 1918 moderní automatický mlýn, jehož zařízení je oprávněnou
chloubou dnešní Továrny mlýnských strojů. Projekt budovy je dílem prof. arch. Josefa
Gočára a jde tu nepochybně o první tovární budovu v Pardubicích, navrženou architektem.
Později bylo k mlýnu přistavěno stejně vysoké silo a v šedesátých letech
20. století byl znárodněný podnik podstatně rozšířen severním směrem.
Již od dávných časů byly oba labské břehy spojeny převozy, z nichž jeden převážel
nedaleko soutoku Labe a Chrudimky, tedy v místech, kde se dnes buduje mohutné
zdymadlo. Jiný převoz fungoval po naše dny v těsném sousedství železničního
mostu u Rosic.
Ve zmíněných místech při severním konci Labské ulice dal Vilém z Pernštejna
postavit dřevěný most; král Vladislav mu k tomu dal souhlas roku 1494. Správu
a údržbu mostu svěřila vrchnost městu, roku 1662 ji převzal stát; byla to však drahá
benevolence Leopolda I., neboť město muselo za to postoupit panství 18 okolních
krčem.
