Z pardubické kroniky Kostel sv. Jana Křtitele postavil Vilém z Pernštejna kolem roku 1510; roku 1563 byl rozšířen a roku 1567 při něm postavena kostnice. Byla zrušena roku 1788. Staré pernštejnské zdivo je korunováno štítem s lisenami a ozubím, které je pro pernštejnské kostely příznačné; okno v severní zdi je původní, kamenný portál byl roku 1563 přenesen do středu severní zdi. Zajímavé jsou malované a kamenné náhrobníky v kostele, z někdejšího hřbitova zbývají náhrobky také při stěně kostela. Nešetrný byl stavební zásah z roku 1881, roku 1903 byla nasazena barevná okna a na strop namaloval pardubický mistr malířský Štěpán Bárta mnoho erbů.
V místech, kde byl přední zásluhou kupce Jakuba Antonína Štrosse roku 1710
postaven na Bílém předměstí – Vystrkově Kostelíček, stávala již kolem roku 1542
Boží muka a od roku 1675 dřevěná kaplička. Dnešní zeď kolem stavby pochází z roku
1715, pozoruhodný je ambit za kostelem s 8 oblouky.
Kostel, jehož hlavní loď má obdélníkový půdorys a kopule se opírá o 4 pilíře, byl
z vládního příkazu dne 2. listopadu 1787 prodáván v dražbě a vydražen obcí za 600
zlatých rýnských. Hřbitůvek byl zrušen rozkazem sirotčího úřadu z 2. května 1788,
v kostelní lodi složeno dříví, v sakristii bydlel hlídač a z ambitu byl chlév. Na žádost
sousedů vrátil kostel bohoslužebním účelům císař Leopold I. dne 11. března 1791;
první z populárních „kostelíčkových poutí“ se tu konala roku 1792. K důkladné renovaci
došlo roku 1902–1906, a pak v první polovině našeho století.
Evangelický kostel byl na rohu Sladkovského a Hronovické ulice postaven koncem
19. století, synagoga zbudována na rohu Palackého a Alžbětiny třídy (dnes třídy
7. listopadu) roku 1879; k jejím osudům se vrátím.
***
Panská koželužna byla postavena současně s papírnou a tříselnou roku 1663,
a sice v severozápadním rohu zámeckého hradebního příkopu, tedy na severním konci
dnešní ulice U stadionu. Voda byla čerpána ze studně,
na dvorku stála obytná chalupa a bylo tu 11 velkých
kádí, zapuštěných do země. Dílna měla 4 okna a bylo
v ní umístěno a do země zapuštěno 10 malých a 4 louhové
kádě. Koželužna zanikla před rokem 1778.
***
Když Vilém z Pernštejna po požáru města z roku
1507 zahájil skvělou přestavbu a obnovu města, pamatoval
i na zásobování rostoucího počtu obyvatelstva masem.
Tím se dostáváme k historii masných krámů.
Zdeněk Bičík
Slavné osobnosti Pardubicka
Vilém z Pernštejna
Když roku 1515 napsal pardubický městský písař Burian na přídeští právě
zakládané městské knihy rudé o Vilému z Pernštejna, že „rozšafně své všecky
věci řídil“, měl pravdu. Svědčil o tom celý život tohoto moravského feudála,
o němž František Palacký řekl, že „jemu rovného hledali bychom nadarmo v dějinách
českých a snad i u jiných drahně národův“. A opravdu, Vilém z Pernštejna
dokázal svou životní silou, moudrostí a zkušeností usměrňovat na přelomu
15. a 16. století český společenský vývoj, svým smyslem pro pořádek a spravedlnost
urovnat tzv. svatováclavskou smlouvou roku 1517 rozhárané domácí
poměry, jež dozrály až k samému prahu války mezi šlechtou a městy, svou
náboženskou tolerantností uklidňovat nesváry mezi přívrženci jednotlivých
vyznání.
Vilém z Pernštejna se nám jeví jako jakási legendární postava českých dějin, pardubických
zvláště. Dosud se nenašel historik, který by zhodnotil život a dílo tohoto
politika, národohospodáře, myslitele a vynikajícího stylisty, který se narodil kolem
roku 1435 na hradě Pernštejn. Na Moravě se začal prosazovat svým nadáním, zde
stranil uherskému králi Matyášovi Korvínovi a po jeho smrti roku 1490 se přičinil
o to, že český král Vladislav se stal i králem uherským a tím Morava zůstala součástí
zemí Koruny české. Od roku 1487 do roku 1514 se stal nejvyšším hofmistrem království
českého, a tím i členem královské rady. Roku 1491 získal panství Hluboká, o rok
později panství kunětickohorské a pardubické. A do Pardubic přenesl své sídlo a řídil
odtud správu svých rozsáhlých východočeských statků, které postupně získával.
Na svých statcích hospodařil ve vlastní režii a značný výnos pernštejnských režijních
velkostatků byl založen na dobré správě, posilování ekonomického významu
panských měst a městeček, čímž zasahoval do sféry podnikání vyhrazeného do té
doby jen královským městům. Oprostil se od tradičních společenských předsudků,
takže byl nejen obdivován, ale i nenáviděn.
Cílevědomé podnikatelské úsilí Viléma z Pernštejna se projevilo zvláště na panství
kolem Pardubic. Do Pardubic dosadil úřední správu velkostatku, město nechal
po požáru roku 1507 přebudovat v pozdně gotickém slohu tak honosně, aby reprezentovalo
jeho postavení. Změnil hrad na Kunětické hoře v pevnost, pevnost vytvořil
i z Pardubic a pardubického hradu. Své sídelní město Pardubice přetvořil řadou privilegií
vyžádaných od krále, ale i vlastními výsadami z městečka na plnoprávné
město se značným ekonomickým a kulturním významem.
Nejbohatší český šlechtic, vůdčí politický představitel tzv. pernštejnské
strany, byl uznáván i pro svou moudrost, vzdělanost a rozvahu. Poddaným byl
spravedlivým pánem, králi a šlechtě uvážlivým rádcem, svým synům dobrý vychovatel.
Když 8. dubna 1521 na pardubickém zámku zemřel, zůstaly po něm
činy zapsané pro lidskou paměť navěky, zůstaly po něm však i rybníky, hrady
a města. To vše bylo dílem člověka, jenž „kamenem stavěl město Pardubice“.
A je-li míra dobrých činů mírou hodnoty člověka, pak Vilém z Pernštejna před
soudem českých dějin obstál.
PhDr. Vlastimil Zikmunda
