Když jsem v č. 1-2/2021 v recenzi na knihu J. Pleskota a J. Řeháčka „Pardubice na starých pohlednicích“ (vyd. Baron Hostivice 2020) mezi řádky poukázal na prospěšnost analýzy textů na nich, pořízených jejich odesilateli, netajil jsem, jak některé z nich pěkně nasvítí t. zv. všední den v našem městě. Začnu pohlednicí domu U Jonáše, kterou odeslal sochař B. Vlček jakési „velectěné paní“ (s. 29). Jde v podstatě o přání k Novému roku, popiska J. Řeháčka uvádí, že pohlednice pochází z roku 1906. To už měl B. Vlček za sebou reliéf na Zelené bráně s Ješkem z Pardubic u Milána roku 1158. Tato jeho práce podle kartonu M. Alše pochází z roku 1903 (s. 76 aj.) Bohumila Vlčka (nar. 8.11.1862 ve Světlé nad Sázavou, zemřel 16.12.1928 tamtéž) lze tedy jen stěží vydávat za „pardubického sochaře“ (s. 91 – text u spodní pohlednice VČD, pro něž zhotovil medailony dramatiků a hudebních skladatelů). Tento sochař, řezbář a autor plaket strávil totiž většinu svého života doma, v Praze v Břevnově, kde měl i svůj ateliér.
Jeho vztah k M. Alšovi byl zřejmě velmi těsný a přátelský (zhotovil jeho bustu a plaketu), v Pardubicích ve Svatojanské ulici (dnešní ul. Bratranců Veverkových) ozdobil dům čp. 587 podle Alšových kartonů bitvy u Domažlic (1431). V současnosti je na opravené fasádě jen fotokopie Alšova kartonu, protože Vlčkovo sochařské pojetí neodolalo zubu času.
Na sousedním domě čp. 586 V. Amort zpodobnil Apoteózu Panny Marie (t.č. krásně a citlivě zrestaurovanou – viz foto).
Vlčkovou prací byl zřejmě i dekorativní sloup podpírající dům na rohu ulice br. Veverkových a Smilovy, dnes zneužívaný pirátskými lepiči plakátů.
Vraťme se však k odrazu všedních dnů na pohlednicích z uvedené publikace. S pomocí lupy tak můžeme na pohlednici z roku 1897 (s. 10) vidět, jak kdosi „pije na zdraví náš perníkový porter“, na pohlednici z roku 1898 jakýsi amatérský detektiv luští rébus, proč ctěný podpis spanilé slečny byl zakryt mezi mnoha jinými (s. 12), na pohlednici z roku 1905 (s. 17) mladá dívka navštěvující šití píše obráceně na svůj pohled kamarádce, že se velice líbila „mladému pánu z Blata“, na pohledu z Pernštýnova náměstí z roku 1902 (s. 30) Berta hodnotí „krásné trhy“ na náměstí, z pohlednice z roku 1931 s nadpisem „Pardubice za 100 let“ (s. 31) je zajímavý podpis Karel Locher rytíř z Lindesheimu. Jde snad o předka pozdějšího politika téhož jména a příjmení, který v exilu za 2. světové války působil v okruhu arm. generála L. Prchaly proti E. Benešovi? Na pohlednici ze 7. března 1900 jakýsi Rus azbukou touží po Praze, protože „zděs grustno i skučno“ (tady v Pardubicích je smutno a nuda). Škoda, že ze 16. května 1907 (kladení základního kamene k divadlu) není identifikován blíže ideový otec myšlenky postavit v Pardubicích divadlo, notář Josef Štolba (4. zprava s marciálním plnovousem, horní pohlednice s. 90), jehož dům ve Smilově ulici je ukázán na s. 162. Na pohlednici z roku 1900 (s. 113) si Robert klade kruciální otázku: „Vzpomínám na Tebe, zda-li mne ještě ráda máš, či jiného v srdci máš?“ A teď něco pro Pavla Svitáka. Na pohlednici Královské třídy z roku 1910 kdosi připsal: „Pardubickým aviatikům shořeli dnes 3 aeroplány v noci.“ (s. 115). Do pardubického kulturního života patří pohled na s. 151 dole, kde Otakar Novák sděluje milostivé paní Protivenské a slečnám Fridě a Elle, že „včera zpíval v divadle Janka „V studni“ (opera V. Blodka“), a to s velkým úspěchem. Šlo o počátek 20. století. Cenný je jistě pohled Jedlanovy lékárny v Bubeníkově ulici (s. 277) s podpisem p. lékárníka PhMr. Josefa Jedlana. Úsměvný je text na pohlednici z Rosic (s. 315), kde Anda Ziegenfussová oznamuje „milé Mařence“, že má mnoho práce, proto nepíše (měly 2 bály). Vskutku déjavu! Typický je i milostný vzkaz na pohledu nemošického hřebčince (s. 328) ctěné slečně, že je již v civilu a nemůže zapomenout… Pan ctitel pošle „v brzku“ dopis! Na pozdravu z Východočeské výstavy z 12. září 1903 (s. 342) Drtinovi sdělují: „Výstava překvapila nás svou rozsáhlostí a vzornou úpravou.“ A to pomíjím běžné vzkazy a přání k různým příležitostem. Pěkné, viďte? To byl tehdejší všední den…
Autor: PhDr. Jiří Kotyk
