Ve Zprávách č. 1-2/2012 byl článek „Pohnuté osudy hokejisty V.Kobranova“ (autor Ondřej Suchan). Chtěl bych oživit jednu vzpomínku na tohoto výborného hokejistu a především dobrého člověka. V první polovině 60. let minulého století (přesný rok si již nepamatuji) jsem pracoval v n.p. Tesla Pardubice v Kyjevské ulici. Byl jsem tam přemístěn na několik měsíců z technického odboru na školské oddělení.
Pracoviště se nacházelo hned vedle hlavní vrátnice vpravo v nízké budově. Jelikož jsem se zajímal v této době jako divák o pardubický hokej, upoutala mě hned ze začátku postava, kterou jsem ze svého pracovního místa viděl naproti sobě přes skleněnou přepážku. Byl tam Vovka Kobranov, mnohokrát jsem se na něj díval, vždy chodíval v šedém rozepnutém pracovním plášti, tichý, skromný člověk. Jednou jsem se odvážil s ním a s kolegou, který seděl vedle něj, jít na oběd do závodní kuchyně. Stoly byly pro čtyři osoby. V té době byla v Tesle (Kyjevská ulice) nová jídelna, jídla byla dobrá, až jednoho dne se kuchařkám oběd nepovedl. My tři, co jsme s Vovkou seděli, jsme to nesnědli a kolem mnoho strávníků také ne, jen Vovka snědl vše, co měl na talíři. Ptali jsme se, jestli mu chutná; říkal, že moc ne, ale svěřil se, že v dole Jáchymov, kde byl nucen s ostatními hokejisty pracovat, a to tvrdě, dostávali daleko horší jídla, a ne v takovém množství včetně pití. Normy byly tvrdé. Mnohdy pili i vodu, která se nacházela přímo na stěnách (radioaktivní). Jeho kamarád, který s ním na pracovišti seděl, mě později řekl, že se diví, že toto vše říkal, protože při propuštění z dolů museli podepsat prohlášení, že nebudou na svobodě říkat, co se v dole dělo. Jenom malý příklad, co asi hokejisté a samozřejmě i další občané, kteří s nimi byli zavřeni, museli protrpět.
Jen na závěr: Po propuštění prý dosti těžce sháněl nějaké zaměstnání a je prý Tesle vděčen, že mu poskytla lepší místo, kde mohl pracovat. Za Teslu též hrával hokej.
