Letos 20. května vzpomínáme 130. výročí narození prvního českého aviatika Ing. Jana Kašpara. Připomeňme si je asi třicet – pětatřicet let starou, dosud neotištěnou vzpomínkou dvou „kluků z Rosic nad Labem“, na něž Kašpar a jeho letecká činnost měla zásadní vliv. Oba po skončení první světové války vystudovali pražskou techniku. Jeden z nich se stal významným konstruktérem pístových letadlových motorů a sportovním pilotem, druhý vojenským a zkušebním pilotem, později profesorem na letecké průmyslovce v Praze. A podle popisu Kašparova letounu tu jde o jednoplošník Kašpar JK, vzpomínku lze tedy zařadit do roku 1911.
(Text není upravován.)
Jan Kašpar – náš vzor
Za klidného vlahého večera bylo slabě slyšet vrčení motoru a my dva kluci jsme stáli na vyvýšeném místě a upřeně se dívali, jak v dálce, nízko nad obzorem, se pohybovalo Kašparovo letadlo a létalo sem a tam. Bydleli jsme v Rosicích blízko Pardubic. Na „Rajčůr“, jak se říkalo jezdeckému cvičišti, bylo od nás asi dva kilometry. Tam měl náš slavný letec, Ing. Jan Kašpar svoje působiště. Ze zpráv, z obrázků a z vypravování jsme znali skoro všechno o Kašparovi a o jeho slavných letech.
Stavěli jsme doma různé draky a modely letadel. Některé modely vypadaly skoro jako letadlo, ale mizerně létaly a nevěděli jsme proč. Vzpínaly se a neklouzaly. Toužili jsme po tom vidět skutečné letadlo z blízka. Stvořili jsme tehdy dvoukomorového draka, metr dlouhého, že byl větší než my. Podobal se tak trochu Farmanovu letadlu podle obrázků. Ale taky nechtěl klidně stát proti větru na provázku jako naše ostatní draky s obloukem a laťkou podélce. Dělal ležaté osmičky a čím větší vítr, tím hůře. Jednou silně foukalo, na návsi jsme ho vypustili a drak začal svoje obvyklé rodeo. Povolili jsme provázek, takže se drak dostal nad střechy protějších domků. Jako na čerta, na střeše jednoho byl kominík a dělal svoje řemeslo. Když se drak přehnal kolem něho s vydatným svištěním, kominík se skrčil za komín. Drak se vrátil a útočil na něho s druhé strany. Kominík se držel komínu a ze zoufalství se schovával se strany na stranu. Při tom řval „kluci neblázněte, rošťáci přestaňte, pusťte to“ a tak všelijak. To byl takový tanec a pro nás kluky divadlo za všechny prachy. Draka jsme za provaz přitáhli, aby kominíka neohrožoval, ale tím se drak vzepjal do výšky, snad ze vzteku si to namířil svisle dolů a rovnou do země. Rozbil se na masť. Kominík si narovnal záda: „Dobře vám tak, darebáci“.
Všechno naše klukovské počínání s bratrem Vladimírem v té době bylo provázeno hlavní myšlenkou, vidět zblízka skutečné letadlo. Do Pardubic, kde Kašpar létal, bylo pro nás daleko, v cestě bylo Labe, po železničním mostě se chodit nesmělo a jiný zde nebyl.
Dumali jsme nad výpravou za Kašparem. Nejhorší bylo, že létal až navečer, nějak nepravidelně, že se nedalo uhodnout kdy. Dvakrát jsme byli na půl cesty, že bylo vidět v dálce Kašparův hangár, ale byl zavřený a nic se nedělo. Až jednou se to přece povedlo. Bylo teplo a klid, my bosi v krátkých kalhotách jsme okoukli hlídače na železničním mostě. Snad byl v boudě a spal. Potichu jsme přeplížili most. Na půli cesty už bylo vidět otevřený hangár a letadlo venku. Celí udýchaní jsme konečně viděli letadlo zblízka. Hltali jsme očima všechno. Letadlo bylo obrovské, krásné. Hluboká křídla s krásně prohnutým tvarem, vyztužená spoustou drátů. Kola s pneumatikami i jedno kolo vzadu. Ta veliká vrtule zahnutá jak turecká šavle. A motor nahoře, na něm se leskly měděné válce, spousta všelijakých součástek. Kolem motoru byly všelijaké tyče a dráty, k čemu to? Dole i nahoře byly nějaké nádoby snad na benzin. Jak je to jen možné, že takové velké a jistě těžké letadlo může ten řídký vzduch unést, a ještě člověka k tomu?
A motor, kde bere tu obrovskou sílu, že to celé letadlo pohání pomocí té vrtule. Bylo to úžasné, jako v pohádce. Předtím letadlem stál On, skutečný letec, Ing. Jan Kašpar, jak jsme ho znali z obrázků, i s tou krásnou čepicí na hlavě. Něco dělal na motoru, na nějaké měděné trubce. My jsme ho uctivě pozdravili a když nás spatřil, zadíval se na nás. Asi jsme byli celí ztvrdlí a vyjevení, že si nás víc všimnul. Poslal nás pro buřta a housku. Mohli jsme se přerazit, jak jsme bosi stačili utíkat, hlavně být hned zpátky, abychom o nic nepřišli. Kašpar však dál dělal na motoru a my jsme byli nejvíc zvědavi na to létání. Už se stmívalo a bylo jasné, že z létání nebude nic. Dostali jsme strach z toho, co bude doma, až se potmě vrátíme.
V Labi bylo naštěstí málo vody, přebrodili jsme v místě, které jsme z koupání znali, s kalhotami v ruce nad hlavou. Doma bylo zle a výprask nás neminul, ale hrdinně jsme ho nesli. Stálo to za to. Viděli jsme Kašpara a jeho letadlo. Snad čtrnáct dní jsme si ani ruce nemyli, protože nám Kašpar podal ruku za toho doneseného buřta. Nebo snad proto, že jsme byli tolik vyjevení nad jeho letadlem?
Od té doby byl nám Kašpar – letec, náš vysněný ideál o hodně bližší a letectví se stalo pro nás oba tím nejkrásnějším sportem a i celoživotním zaměstnáním. Proto také na něho často a rádi vzpomínáme.
Ing. Bohuslav Šimůnek
Ing. Vladimír Šimůnek
