Vzpomínka na MUDr. Hovorku

Ze Zpráv KPP 5-6/2010 jsem se dozvěděl, že ke konci loňského roku nás opustil MUDr. Jaroslav Hovorka. Jak je ve Zprávách zmíněno, zajímal se mj. o Ing. Jana Kašpara a začátky létání v Pardubicích. Díky tomu jsem se s ním před léty dostal do kontaktu, poté, co ho někdo z Pardubic, patrně to byl p. Zdeněk Bičík, na mne odkázal. Bylo to někdy po roce 1984, po mém vynuceném odchodu z Leteckého muzea.
Jak bylo ve Zprávách uvedeno, působil Dr. Hovorka delší dobu jako lékař v armádě. Nevím, kterými všemi posádkami prošel. Nějaký čas byl v Chrudimi, více let na letišti v Čáslavi.
Pracoval jsem tehdy ve Vývojových dílnách ČSAV a měl jsem tam kolegu „pracujícího důchodce“ Ing. Václava Skálu, „služebně nejstaršího plukovníka ČSLA“ – v plukovnické hodnosti byl více než 20 let. Z Hovorkova vyprávění mi vyplynulo, že v Čáslavi působil v době, kdy letišti velel plk. Ing. V. Skála. Tomu jsem se tedy o svém setkání zmínil. Samozřejmě, na Dr. Hovorku si dobře pamatoval, v dobrém na něj vzpomněl. Jen dodal, že Dr. Hovorka mu na letišti dělával „nezvedenosti“. Bydlel totiž dost daleko od letiště a každé ráno běhal snad 10 km (Dr. Hovorka byl mj. maratonec). „A pak měl v křoví ukrytý moped, a jezdil mi na něm přes dráhu.“ To se, hlavně v době provozu, nedělá, vždyť proudová letadla se po vzletové a přistávací dráze pohybují vysokými rychlostmi, podle typu i 250–300 km/h. „Až ho uvidíš, pozdravuj ho.“ A tak jsem při další návštěvě pozdrav vyřídil a dodal jsem, že plk. Skála vzpomínal, „jak jste mu na letišti dělal průšvihy“.
„To jak nám utekli ti jeleni z obory?“
Dr. J. Hovorka pak vyprávěl, jak v padesátých létech v Čáslavi z manželek důstojníků založil buňku Československého červeného kříže, a že s nimi občas pořádal v terénu „manévry“, kde figuranty dělali vojáci základní služby. A jednou dostal k dispozici auto, aby obhlédl vhodný terén pro další podobnou akci. „Vjeli jsme do obory, a já jsem poslal řidiče, vojáka základní služby, aby za námi zavřel vrata. On je ale nedovřel. Opouštěli jsme oboru na jiném místě, než jsme do ní vjeli, a tak jsem to nevěděl. Ale jeleni cestu na svobodu našli. Všichni z obory utekli. Dozvěděli jsme se to, až když si lesáci stěžovali. No, ale nakonec to dobře dopadlo a jeleny se podařilo do obory vrátit.“
Poté, co jsem v roce 1991 „byl odejit“ z Vývojových dílen, jsem už Dr. Hovorku vídal zřídka. Naposledy to bylo snad v roce 2005. On, člověk, který ještě ve svých 70 letech měl úžasnou fyzickou kondici (inu, maratonec) se tehdy pohyboval s jistými obtížemi. Následek boreliózy po „kousnutí“ klíštětem…