Ti, kteří ji znali trochu blíž, o ní nikdy nemluvili ve spojení se jménem jejího manžela. Pro ně byla vždy jen „Líza“, i když ji tak přímo neoslovovali a označení Líza bylo spíš vyjádření snad přátelskosti či nevysloveného obdivu. Patřila mezi pardubické osoby – svým vzhledem, charakteristickou postavou i přátelským postojem. Někteří lidé k ní měli negativní postoj, dovedla být odměřená, ale vždy korektní.
Hodně pardubických dětí a studentů učila angličtinu, učila způsobem nekantorským. Chtěla konverzaci, učila mluvit. Když některý, ovšem platící žák, nemohl na stanovenou hodinu přijít nebo když ona sama nemohla hodinu dodržet, vždy tuto hodinu nahradila, korektně a poctivě.
Byla „svéráz“, přísně dbala o svou postavu a vzhled. Chodila pravidelně cvičit, jezdila výborně na lyžích, jezdila na koni, hrála tenis atd. Důsledně dbala i životosprávu, skromně jedla. Vyprávělo se o ní trochu s úsměvem, že jí stačí – jede-li na hory – jedno kuře na týden.
Nezažila jsem ji za války v Pardubicích. Ale dovedu si představit, co asi prožila, jaké asi musela mít obavy o svůj život. Nikdy, nikdy o tom nemluvila. Žila v manželství, které ji asi zachránilo za války život, že nebyla určena k odsunu do koncentračního tábora.
Nežila jsem za války v Pardubicích. Lízu jsem poznala až po válce. Měla jsem ji ráda, byla pro mne milou známou, vždy laskavou, vlídnou a korektní.
Autor: Ph.Mr. J. Kočvarová
