Po roce 1939 jsem nemohl dostudovat, lékařskou fakultu jsem začal před válkou, poslední rigorózum z patologie jsem měl u prof. Šikla. Za války jsem ale jako medik zůstal v kontaktu s medicínou. Pomáhal jsem u různých lékařů. U gynekologa to byla zvlášť sranda, ten vždycky říkal: před ním můžete mluvit, ten patří ke mně a já mu poléval před vyšetřením dva prsty jodovou tinkturou, víc jsem nesměl. Při léčbě lues v sanatoriu (nyní hotel u rychlodráhy) jsem píchal injekce salvarzanu. To bylo obzvlášt složité, protože po para vznikaly nekrózy. Já vždycky napíchl a při podání zavřel oči.
Po válce jsem skládal další rigorosa již ke konci roku 1945. Třebas na kožním mi
ukázali svrab. Ne že bych se na zkoušku neučil, ale to jsem nevěděl, že to je svrab
a postupně jmenoval ekzém a další a další. Až se konečně zkoušející zeptal: stačí
za dvě? A odpoledne se šlo na rigorózum další. Pak jsem také přišel k profesoru
Fingerlandovi, ukázal index už se zapsaným rigorosem. On mi řekl, že to tak nejde,
že musím u něho. Tak ať přijdu zítra. Ukazoval mi preparáty, ale rigorosum mi zase
nedal. Tak to šlo 3 týdny a konečně mi to napsal. A řekl, Vás bych si vzal, ale nemám
místo. Zašel za profesorem Vanýskem, aby mě na oční klinice pro něho pohlídal.
Protože jsem poznal rozpaky diagnostiků různých oborů, toužil jsem po exaktních
zjištěních – patologická anatomie tomu vyhovovala. Promoval jsem v dubnu 1946.
Kolektiv na oční klinice mne uchvátil a profesoru Vanýskovi nedalo žádnou práci mě
přesvědčit, že i oční je exaktní věda. Když se profesor Fingerland za 3 měsíce ozval,
už jsem z oční kliniky na patologii nechtěl. Prof. Vanýsek to zařídil, a to byly moje
oční počátky, a stal se očařem.
Vanýsek mne posílal na řadu akcí. Byl jsem nahlížet na operace v Praze ve všeobecné
nemocnici i ve vojenské nemocnici. Tenkrát tam doktoři doporučovali, abych
se vůbec nedíval do štěrbinové lampy. „Hele, zvykneš si na to zvětšení a bude konec“
Tenkrát většině stačila plusová předsádka. Vojákem jsem se ale nechtěl stát, tak mi
Vanýsek zařídil funkci krajského odborníka. Objížděl jsem tak jako civilista oční lékaře
po kraji. Tak jsem se dobře seznámil nejen s tehdejšími odděleními, ale i s jejich
lékaři. Při cestách do Brna mne bral s sebou k rodičům. Otec prof. Vanýska byl známý
internista. Vlastnil kočár tažený koňmi. A projížďka Brnem kočárem – to bylo něco.
Vanýsek byl vynikající stratég, progresívní, bez respektu před dogmaty a modlami,
který se snažil dotáhnout oční ze sklepa medicíny do nejvyšších pater. Proto jsem
neváhal přijmout jeho nabídku přesídlit s ním na brněnskou oční kliniku (1955). Byl
však zaneprázdněn četnými funkcemi, a tak vedle povinností zástupce přednosty
jsem přednášel slovenským očařům v Trenčíně a vykonával funkci krajského odborníka
pro Jihomoravský kraj.
Když už jsem uměl operovat katarakty, tak mne na doporučení Vanýska pozval šéf
Vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam mne na nádraží čekala šestsettrojka s vojáčkem
(vždy to byl Čech) a poprvé, že mne má zavézt na snídani do nejlepšího hotelu. Já že
ne (peněz bylo málo, plat na klinice malý). Ale on že ne, že je to rozkaz, tak jsme jeli.
Vojáček si dal holoubátko, já minerálku a při odjezdu – u koho že to mám zaplatit. Ale
to nic, to je domluveno. Od příště jsem si snídaně už užíval. Na oddělení vojenské nemocnice
to bylo tak: já neobvykle oblečený v plášti, masce, čepici a on taky. Pacientce
řekl: zavřete oči, na mne mrkl, já dal retrobulbární injekci – tak se dřív operovalo
– a on zase: otevřete oči. A tak byla i celá operace, on mluvil a já operoval. 3 katarakty,
on poděkoval a já jel domů. Příště jsem si řekl: to už nepojedu. Ale jel jsem zase, ale
tentokrát byla první cesta k němu do kanceláře. Vysolil 6 či 8 tisíc. A to byly peníze!
Někdy jsem nevěděl ani, co mám operovat. To, když mluvil maďarsky. Ale říkal, oni
mají peněz dost. Operovali jsme všechno možné – katarakty, úrazy, tělíska v přední
komoře. Tak to šlo dál, až jsem si koupil i auto IFA (pozn.: auto z NDR dvoudveřový
čtyřmístný tudor). Vše skončilo, když na doškolováku v Trenčíně, kde jsem přednášel,
mne ubezpečili, že v Trenčíně za peníze operovat nebudu… Tak se to provalilo.
Vanýskovi jsem pomáhal i ve vědě. Operovali jsme i nové umělé čočky. Ale výsledky
byly tristní. Tehdejší poměry ovšem vědě nesvědčily. Po kongresu o ERG v Praze,
který organizoval Vanýsek, jsem prováděl účastníky a dostal pozvánku na další
kongres do Ženevy. Když jsem byl s pozvánkou za estébákama, tak mne ubezpečili,
že na to mám zapomenout. Nejraději jsem však zasvěcoval mladé do oční operativy.
Stále si vysoce cením toho, že jsem 42 lékařům asistoval při jejich první kataraktě.
Cítil jsem se v Brně pracovně dobře.
Když se však rýsovalo obsazení pardubického oddělení, přihlásil jsem se do konkursu.
Byl jsem spokojen, když mi bylo oznámeno, že mohu nastoupit na místo primáře.
Chtěl jsem přizpůsobit celý chod oddělení moderním trendům a poslal jsem
vrchní sestru Valiku na brněnskou kliniku, aby se seznámila s provozem. Pak jsme
spolu od dubna 1961 začali reorganizovat – visity na pokojích, kapací stolky, ošetřovny,
práce na sále, nové typy chorobopisů, denně pečlivé záznamy do dekursů
a mnoho jiného. Díky ní a kolektivu nám v krátké době reorganizace vyšla zhruba tak,
jak jsme si představovali. Již za prvních 3/4 roku práce vzrostl počet operovaných
katarakt proti dřívějšku o 100 %. Počet operací stoupal až do roku 1978, kdy se ustálil
na zhruba 300 operací ročně. Zaváděli jsme dosud neprováděné operace: keratoplastiku
(32 pacientů do roku 1974), dakryocystorinostomie, kryoextrakce katarakty (od
roku 1969) a tím řez žiletkou ab externo. Tím vlastně končila éra, kdy operace katarakty
byla do jisté míry uměleckým dílem a přecházela v řemeslo, zvláště při těsném
uzávěru rány atraumatickým šicím materiálem. Ve světě postupně nastával netušený
rozvoj techniky. Každé operační oddělení potřebuje nezbytně držet krok s vývojem,
ale jak se s tím vyrovnat, když jsme neměli ani potřebné nástroje a přístroje a nebyly
peníze na nákup nezbytného atraumatického materiálu a dalších potřeb. Spolupracovali
jsme s n. p. Léčiva na vývoji čsl. atraumatických návleků, a tak bylo alespoň něco.
Tak jsme se plížili za světovými novinkami, ale plížili jsme se v prvních řadách…
Za mých časů bylo zvykem, že primář všecko odoperoval. Sekundáři se na sál
nedostali. Po přesídlení do Pardubic byly moje oddílenské doktorky Balingová a Kantorová
překvapené, když jsem je vybídl k operativě. Balingová se bála a nechtěla, ale
Kantorová operovala katarakty dobře. Když pak přišla na oddělení mladá Svěráková,
tak jsem ji hned vzal na sál, aby tatínek viděl, a řekl jí, ať si to zkusí. Nechtěla, tak
jsem udělal řez a ona si vytáhla čočku. A za 14 dní už operovala sama. Tak to bylo…
