(edice)
V pozůstalosti RNDr. M. Vostatka zůstala jeho korespondence
z roku 2002 s Ing. Ivanem Hrochem z Teplic,
synem autora vzpomínek na heydrichiádu, psaných roku 1952. Syn pamětníka uvádí, že Hrochovi bydleli v Anglobance
(dnes KB) v Pardubicích (Smetanovo nám. 222, 2. patro
– dnes Náměstí Republiky). Vzpomínky doplňujeme
životopisem a bibliografií MUDr. J. Hrocha, jenž byl velmi
blízko dynamických událostí heydrichiády.
Jiří Kotyk, editor
„Před dosti lety“
(Hrst smutných vzpomínek)
Dne 2. ledna 1942 odpoledne vyhledal mne u černé kávy v hotelu na Veselce
(v Pardubicích) hotelier Košťál, abychom si jako obvykle vyměnili zprávy.
Bylo to naše obvyklé setkávání od počátku okupace, které jsme dohovořili tak, aby
nevzbuzovala pozornost. Erna byl v době hospodářské nouze, a hlavně lístkové nouze
stravovatelem našich věrných pomocníků spojek a některých příbuzných po zatčených
vlastencích. Děti popraveného bratra P. živil déle jak rok. Nerad bych, aby se za
tuto stránku jeho pomoci naší věci, která nebyla malá, zapomnělo. Při našem tehdejším
setkání začal trochu neobvyklým způsobem: „Tak jsem strčil hlavu do smyčky,
ale co naplat, někdo to musí dělat“. To byla slova, kterými začal své sdělení, že dne
29/12 1941 přistál jako parašutista poručík Bartoš s Jirkou a Valčíkem. Požádal mne
o vyšetření, jak opatřit občanské legitimace, protože chlapci měli ještě staré občanské
legitimace z doby před okupací. Šlo především o to, zjistit způsob, jakým nejlépe
legitimace získat, aby nebylo stop a jaká je při tom manipulace. Poněvadž jsem mu
druhý den přinesl přesné informace o způsobu získání přes nemocenskou pojišťovnu
a raději v některém menším městě jako např. v Holicích nebo pod., bylo použito služeb
popraveného bratra Pištory a opatovických bratří k vyplnění tohoto úkolu. Sdělil mi
tehdy také, jakou těžkou úlohu měli parašutisté v Chrudimi, kde všechny adresy, které
měli na spolehlivé lidi, byly marné, protože tito lidé buď byli zatčeni již 1.září 1939 nebo v průběhu chrudimské letákové aféry, která postihla tehdy mnoho dobrých lidí.
Proto se obrátili z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu na učitele Janečka, u něhož
také poručík Bartoš zřídil svoji štábní kancelář na přijímání zpráv a kde jednou až
dvakrát týdně si poručík Bartoš zprávy vyzdvihoval a s pomocí Janečkovou přešifrovával
a vozil nebo posílal pak do Ležák k vysílání. Zprávy připravené na proužcích
jemného hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout, přebírala Janáčkova
převzácná a milá choť a schovávala je hned za svou fotografií, kterou měla na
malém stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde při žádné prohlídce určitě
nemohly padnout do oka slídilům. Tuto originální poštovní schránku vymyslela sama
paní Janečková, když jsem ji upozornil na nutnost této opatrnosti.
V Janáčkově bytě zažil jsem také svoje první setkání s poručíkem Bartošem, který
tehdy byl snědý, opálený, zdravého a veselého vzhledu. Měl přesné otázky, které několikrát
opakoval, aby se nemuselo nic psát. Setkání aranžoval učitel Janáček, který
chodil ke mně jako pacient, kterého zase upozornil Erna Košťál. Pošta tato fungovala
přesně, každý pátek mezi 11. – 15. hodinou, až do neblahých červnových dnů. Bylo
to možné proto, že jsem v sousedním domě náhodou měl pacientku, které jsem dával
injekce a k níž se chodilo průjezdem a dvorem domu, kde bydleli Janáčkovi. O tom,
jak se dobře znám s Janáčkovými skoro nikdo nevěděl, to bylo mi asi také ku prospěchu,
jako jiná okolnost, že jsem s okruhem těch 42 osob, kteří životem platili svoji
práci za vlast, se znal jen zběžně vyjma s Košťálem a Jánským, a to zase bylo známo
Gestapu, takže jsem s dalšími zůstal mimo podezření.
Moje druhé setkání s poručíkem Bartošem bylo tragické. Bylo to v neděli večer,
myslím 22. června nebo později – nevím, kdy jsem byl volán do Smilovy ulice, kde
jsem našel Bartoše v tratolišti krve, když sebevražedným výstřelem hleděl uniknouti
svým pronásledovatelům. Převážel jsem ho sanitkou k primáři Snopkovi, který ještě
večer pokoušel se o zákrok pod přímým dozorem Clagese a Lehneho a ostatních, za
strašného Clagesova řádění, které jistě ani předtím ani potom na pardubickém operačním
sále nebylo slyšeno.
Ještě v noci Bartoš vydechl naposled, aniž se probral k vědomí, k ohromné zlosti
Clagese i Lehneho, kterým smrt vyrvala hlavního svědka. K agnoskaci přivezli si
tehdy i sl. Junkovou a snad i Bartošovu matku – to nevím určitě, ale agnoskace dělána
byla. Tomu jsem již nebyl přítomen.
V sobotu dne 21. června asi o 14. hodině byl jsem volán do budovy Gestapa, kde
známý pardubický obchodník Hladěna skokem z okna druhého poschodí vyhnul se
výslechu Gestapa. To byl dobře uvážený a provedený čin, který možno označit jako
hrdinství. Potvrdil to sám člen Gestapa Linsel, který měl Hladěnovu záležitost jako
referent pro skupiny vojenského odporu, když nad jeho mrtvolou řekl: „Ten zachránil
moc lidí, ten moc věděl.“
Neuplynuly ani dvě hodiny od této tragické události, když se do mé ordinace přímo
vřítili dva šoféři od Gestapa a dali mi rozkaz: „Doktore, vemte si svoje injekce, jedete s náma.“ Teprve během jízdy sdělili mi, že se jim jedna vězeňkyně otrávila.
Byla to slečna Lidmila Malá, učitelka, která se znala s Valčíkem a měla zřejmě od
něj pilulku nebo ampulku s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali
k výslechu, podařilo se jí pilulku, nebo ampulku spolknout. Myslím spíše, že to byla
pilulka, neměla v ústech ani sebemenší poranění od skla ampulky. Než došla z druhého
poschodí donucovací pracovny dolů na dvůr k autu, začala pilulka účinkovati, při
vstupování do auta, které ji mělo odvésti k výslechu, klesla do bezvědomí. Mezitím
co ji jedni nesli nahoru do kanceláře, řítili se šoféři pardubickými ulicemi pro mne
do mé ordinace, protože telefonování nebylo by tak rychlé. Našel jsem slečnu Malou
v kanceláři vězeňského dozoru na posteli ve stavu hlubokého bezvědomí téměř bez
pulzu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralysou vzestupného typu. Konec
nastal asi v 10 minutách po mém příchodu. Když jsem jí zatlačil oči, dostal jsem
rozkaz, abych přišel večer o 7. hodině na Gestapo, k sepsání ohledacích protokolů, že
teď nemají čas na to. Během psaní ohledacích protokolů večer v kanceláři Gestapa
pod dozorem samého Lehneho vpadl do místnosti komisař Kröger – původním povoláním
profesionální boxer z Hamburku – a rozčileně sděloval, že se mu podařilo z kolegy
Bartoně dostat přiznání, že vysílačka je ukryta u něj v ordinaci a sice v transformátoru
roentgenového přístroje. Hned sháněli telefonicky odborníka elektromontéra
a jeli do Bartoňova bytu pro vysílačku.
Tragické dny neměly konce. Asi ve středu nato v poledne jsem šel Karlovou ulicí
od své garáže směrem k domovu. Najednou zastavil vedle chodníku známý černý
otevřený Mercedes pardubického Gestapa. „Doktore, musíte s sebou.“ Bez dalšího
výkladu mě vzali do auta a teprve během jízdy zase jsem se dozvídal, že jedem na
silnici k Rosicům. Před Rosicemi jsou na pravé straně od silnice dva malé háječky
a k jednomu z nich jsme přes pole zajeli. Tam jsem musel konstatovat již jen smrt
telegrafisty Jirky z Bartošovy skupiny, který tam padl při střetnutí se svými pronásledovateli.
Na nohou měl vypůjčené tenisové střevíce, a protože mu byly malé, tak si je
musel na hřbetě rozříznouti. Na nohou měl pumpky spuštěné ke kotníkům, a vedle
něj ležely hrábě, které si zřejmě vzal, aby při svém putování až odkudsi z Kostelce
do Pardubic nebyl nápadný. V ruce držel křečovitě anglickou armádní pistoli. Z vyprávění
na zpáteční cestě jsem se dozvěděl, že ho hradecké Gestapo zcela náhodou
objevilo v jeho úkrytu na Kostelecku, když si jeden z komisařů všiml při odchodu, že
domek je větší než místnost, v níž marně pátrali. Byla v něm úzká skrýš za falešnou
stěnou přístupná pouze z půdy. Tato okolnost prý umožnila Jirkovi útěk, který teprve
druhého dne tragicky skončil v háječku u Rosic.
Třetí ze skupiny, Valčík, kterého jsme s Košťálem i Janáčkem vždy pokládali za
nejlepšího po všech stránkách ze skupiny, padl v boji o kryptu kostela v Resselově ulici
v Praze. Ještě v době, kdy byl Valčík jako vyučenec Společenského hotelu ve Zlíně (papíry
opatřil Košťál) zaměstnán jako mixer v kavárně hotelu Veselka, stáli jsme s Košťálem
ve vestibulu hotelu. V tom přicházel komisař Linsel celý uštvaný a utrmácený.
Na otázku Košťálovu, co dělá, odpovídá, že již celý týden po Pardubicích honí jednoho parašutistu a že není po něm ani stopy. Košťál na to: „Ale Ernst, z toho si nic nedělej
a pojď s náma raději na jeden cognac.“ A tak došlo ke groteskní situaci, kdy pronásledovaný
a pronásledovatelé sešli se u barového pultu a s námi oběma srdečně si „Prosit“
přiťukli. Měli jsme se s Košťálem co držet, abychom se neušklíbli. Přiťukli jsme
si „prosit the King“ – mělť tehdy anglický král narozeniny – Linsel tomu nerozuměl.
Myslím, že málo se oceňuje pomoc, kterou věci poskytl inspektor Hebký, který
také zahynul na Zámečku. On to byl, který „samičku“ tj. vysílačku převezl, jak vzkázal,
na nosiči svého kola do Bohdanče, kde Ing. Jánský obstaral její přechodné umístění,
když to v Ležákách začalo býti horké. On také mnoho dnů přechovával Bartoše ve
své kanceláři Rolnické vzájemné pojišťovny v pardubické Pasáži. V kanceláři je malá
pavláčka a na ní spával Bartoš. Mělo to svoji výhodu, protože z kanceláře byl vchod
dozadu a spodem domu dalo se přejíti na druhou stranu a vyjíti přitom za zády svých
pronásledovatelů. A tak velitel skupiny přespával na nejživějším místě v pardubické
Pasáži. Toto ukázal mi sám Hebký, krátce po převozu vysílačky do Bohdanče.
Zajímavá je taky skutečnost, že padáky a všechny podezřelé věci při přistání
členů skupiny byly páleny v garáži, kterou měl najatu šéf pardubického Gestapa Clages,
a sice samotným Hladěnou, který tak učinil pro to, aby bylo setřeno pátrání. V garáži
byly prý kamínka pro zimní období a tam to Hladěna spálil. To mi sdělil přímo sám.
Hladěna, byl velmi šikovný a dovedl se dobře dostat přímo do středu nepřítele a jeho
informace byly jedny z nejlepších zvláště v době, kdy již začal hon a pronásledování.
První informace dostalo pardubické Gestapo z Prahy. Tehdy také hledali již Valčíka na
Veselce, což se Košťálovi podařilo znamenitě odvrátit, ovšem jen na několik týdnů.
Během doby, kdy celá skupina byla ve vězení pardubické donucovací pracovny,
byl jsem tam povolán pouze dvakráte. Poprvé to bylo při smrti slečny Lidmily Malé
a podruhé to bylo kvůli členu skupiny Valentovi. Byl to opět komisař Linsel, který mě
nechal volat do donucovací pracovny, abych vyšetřil stav zatčeného Valenty. To bylo již
po popravě ostatních členů skupiny, protože Valenta pokusem sebevraždy dostal se do
nemocnice a tam díky velmi dobrému zákroku primáře Horáčka nejen byl zachráněn
při životě, ale také dostal velmi dobrou informaci, myslím od samotného pana primáře,
jak dělati choromyslného. A dělal to znamenitě a odpovídal tak přesně, že Linsel byl
celý nešťastný, co teď s ním, když je to skutečný blázen a když to musí nějak vyříditi.
Vystihl jsem Valentovu šikovnost při vyšetřování, které jsem prováděl za přítomnosti
Linsela, Körbera a ještě dvou dozorců. Otázky sugestivně položené zodpověděl Valenta
tak znamenitě, že diagnosu si udělali věznitelé vlastně sami. Slíbil jsem Linselovi, že
se mu o tento případ postarám a že když dovolí, že to zařídím hned. Ten byl rád, že se
toho zbaví, tak dal okamžitě souhlas, který si telefonicky nechal potvrdit od Glagese či
Lehneho – nevím, kdo tehdy dal povolení. A tak ještě v kanceláři vězeňského dozorce
vvhotovil jsem dlouhé německé parere s podrobným vylíčení anamnesy a prvního sebevražedného
pokusu a nynější snímek choromyslnosti. Parere napsal jsem na papír
s razítkem pardubické služebny Gestapa a nechal podepsati současně Linselem jako
intervenujícím úřadníkem. Znal jsem již dobře služební mašinerii německou a věděl jsem, že průklep jde také nahoru do pražské ústředny. Sledoval jsem tím několik cílů.
Jednak svoji bezpečnost a možnost další práce, jednak záchranu Valentovu. Věděl
jsem, že při jakékoliv kontrole v ústavu choromyslných musí býti tento případ úředně
mimo podezření. Proto mi tolik záleželo na úředním razítku a formuláři. Počítal jsem
dobře, parere zapůsobilo, jak mi bratr Valenta po revoluci sám potvrdil, všude jako
kouzelný proutek a usnadňovalo kolegům v ústavech situaci při držení Valenty v ústavu
vzdor dalším úředním dotazům. Rád jsem po revoluci pod přísahou potvrdil, že
údaje tohoto vysvědčení nejsou pravdivá a že byly mnou učiněny v nouzi pro záchranu
lidského života. Když jsem měl parere hotové, zařídil jsem hned převoz Valentův do
Německého Brodu za doprovodu našeho městského desinfektora pana Skřivánka. To
se stalo hned druhý den a spadl mi velký kámen ze srdce, když mi pan Skřivánek sděloval,
že vysvědčení bylo asi moc dobré, protože pan doktor v ústavě hned prohlásil, že
musí Valenta na uzavřené oddělení. Ovšem nebýt dobré přihrávky samotného Valenty
nebyl bych zmohl ničeho. Valenta nezapomněl, že ve dveřích jsou okénka a že byl ty
dny po celý den pozorován a nevypadl z role.
Valenta byl zachráněn, ale ostatní se již zachrániti nedali. Jediný Ing. Procházka
o vlásek ušel a po šestitýdenním věznění byl propuštěn.
Pardubický Zámeček se svým smutně proslulým popravištěm byl sice v mém rayonu,
který jsem měl jako městský lékař, ale lékařskou službu ohledací jsem tam nedělal.
Od 7 hodin večer, kdy to vždy začínalo, nebyl nikdo z civilistů do Zámečku vpuštěn.
Krátce před příjezdem vozů se zatčenými a s intervenujícími úředníky pardubického
nebo hradeckého gestapa přijela šedá motorka vojenská s přívěsným vozíkem nebo
někdy vojenské auto z pardubického letiště, které přivezlo mladého vojenského lékaře,
s nimž současně přijel sanitní poddůstojník, který později v roce 1944 působil
v kasárnech na Hůrkách. A tito dva němečtí vojáci obstarávali ohledací službu. Také se
nikdy o tom žádný záznam v ohledacím protokolu nevedl. Údaj feuilletonu „Třikrát Zámeček“,
že jsme tam počítali naše drahé padlé není přesný. Počítáno bylo. To je pravda,
ale jinde a jinými lidmi. A sice našimi zřízenci pohřebního ústavu a krematoria, ale
o tom jsme nemluvili, abychom je nepřivedli do neštěstí, protože byli pod důraznou
kontrolou agentů gestapa, jmenovitě mladého Aschenbrennera. Mrtvoly Bartoše, Jirky,
L. Malé však v Pardubicích zpopelněny nebyly. Ty byly převezeny do Prahy do
německého pathologického ústavu nebo soudního ústavu, za účelem policejní pitvy.
Pod dojmem atentátu na Heydricha byli členové pardubického gestapa v neustálém
strachu. Ten byl tak velký, že po celou dobu neodvážili se chodit napříč náměstím
do úřadu, nýbrž vždy téměř se plížili podél stěn domů. Teprve po Jirkově smrti jim
zase otrnulo. Proto také vyšetřování dělali ve spěchu a spěchali s popravou zatčených.
To vedlo k záchraně mnoha lidí, poněvadž neobjevili celou zpravodajskou skupinu,
kterou sice tušili, ale hledali jinde, než byla.
Chtěl jsem tuto hrstkou úryvkovitých vzpomínek položiti kytičku na hrob našich
drahých sester a bratří, kteří padli, aniž pověděli, co věděli.
