V minulém roce oslavila Univerzita Pardubice 75. výročí vysokého chemického školství
v Pardubicích. Za 76 let se vysoká škola proměnila z monofakultní VŠChT na rozsáhlou
a respektovanou vzdělávací a vědecko-výzkumnou instituci se sedmi fakultami.
Před 66 lety vznikla na základě poptávky chemického průmyslu katedra automatizace
chemických výrob. K významnému výročí vydala univerzita sborník [1] a katedra automatizace
dvě útlé brožury [2], [3] se vzpomínkami pamětníků na pionýrské začátky,
budování a rozvoj pracoviště postupně na dvou fakultách: na VŠChT, později Fakultě
chemicko-technologické, a na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Na žádost vedoucího
současné katedry automatizace a matematiky Ing. Libora Kupky, Ph. D. jsem se
podílel na zpracování obou brožur. Nemohl jsem se vyhnout charakteristice politického
ovzduší, které ovlivňovalo naši práci i životy v době totality.
Tento příspěvek je upravenou verzí kapitoly „Politické ovzduší“ z brožury [3]. Popisuji
v ní část svého profesního života a zaměřuji se zejména na řadu absurdit, které jsem
osobně zažil. Politiku jsme vnímali z různých úhlů pohledu na základě rodinné výchovy
a vlastního přesvědčení.
Na vysokou školu jsem nastoupil jako student v r. 1955 a padesátá léta patřila
po nacistické okupaci k nejodpudivějším obdobím v historii našeho státu. V r. 1956
došlo ke krvavému potlačení Maďarského povstání 1. Skupina mých spolužáků poslouchala
společně na kolejích zahraniční rozhlas, vysílání komentovali a odsuzovali,
a někdo je udal. Byli pochytáni cestou do školy jako lovná zvěř a několik dní o nich
neměly jejich rodiny žádné zprávy. Byli vyloučeni ze studia a odsouzeni k podmíněným
i nepodmíněným trestům v rozsahu 5 měsíců až 2 roky (původně vyšší tresty
byly sníženy po odvolání odsouzených).
Odsouzení spolužáci a přátelé Pavel Levý 2 a Kamil Hloušek mi poskytli text žaloby
i rozsudku. Z žaloby cituji:
„Skutečně těchto štvavých zpráv ze západu byli poslušni i někteří studenti, kteří
chtěli využít napjaté mezinárodní situace ke svým podvratným rejdům proti našemu
státu. Mezi tyto uvedené studenty je nutno počítat i obviněného Pavla Levého, Vladimíra
Janouška, Ivo Hedrlína, Vladimíra Bezchleba, Pavla Řezníčka, Kamila Hlouška,
Bedřicha Vašíčka, kteří společně s dalšími studenty na VŠCHT v Pardubicích se
snažili vytvořit podmínky k podvrácení republiky, a tak být nápomocni nepřátelům,
kteří usilují o zničení jednoty a rozbití socialistického tábora.“
Po propuštění z dvouletého vězení mne Pavel Levý navštívil v bytě u mých rodičů
a podrobně vyprávěl, jak s ním bylo zacházeno. Po večerech jsme se pak scházeli
u piva nebo procházeli v přírodě. Někdo nás udal a byl jsem pozván na katedru marxismu-
leninismu k výstražnému varování. Bylo mi oznámeno, že „pokud se budu i nadále
scházet s takovými živly, jako je Pavel Levý, nebude mi umožněno dále studovat.“
Scházel jsem se s ním potom tajně, pouze za tmy ve vzdálenější přírodě.
Následovalo několik dalších politických procesů kvůli vyprávění vtipů ap. Procesy
spojoval společný svědek, který na nich vypovídal, avšak nebyl nikdy odsouzen.
Hlavním účelem všech politických procesů od procesů celostátního významu, kde padaly
a následně byly vykonávány tresty smrti až po místní procesy menšího dosahu
s mírnějšími rozsudky bylo vyvolávání neustálého strachu a dosažení bezvýhradné
poslušnosti.
Po skončení studia v r. 1960 jsem nastoupil na právě zakládanou katedru automatizace
chemických výrob. Na katedře jsme věděli, kdo je či není členem vládnoucí
KSČ. Z počátku jsme se k sobě chovali obezřetně, avšak korektně, s postupem času přátelsky a naprosto otevřeně. Přátelské prostředí katedry nám velmi pomáhalo překonávat
strasti a těžkosti tísnivého politického ovzduší. Ve vedení katedry se v době
totality vystřídali nestraník Ing. Vlastimil Hutla (1960-64) a členové KSČ prof. Ing. Josef
Komůrka (1964-81) a doc. Ing. Ivan Taufer, CSc. (1981-90).
Nekompromisně jsme se museli podřídit povinným rituálům (účast na schůzích,
účast v májových průvodech, uzavírání závazků na počest něčeho či někoho) a používat
jazyk „ptydepe“ 3. Každý tištěný text (knihy, skripta) musel být zahájen politicko-
výchovným úvodem s poděkováním straně a vládě, že nám umožňují pracovat
v podmínkách, které nám laskavě vytvořily. Neustále bylo zdůrazňováno, že celé Československo
bylo osvobozeno Sovětským svazem, který je naším nedostižným vzorem
ve všech oborech lidské činnosti, a s nímž jsme spojeni „na věčné časy“.
V r. 1961 jsem vykonal zkrácenou vojenskou prezenční službu u 101. praporu
chemické ochrany (PRCHO 4) v Jaroměři, kde jsem ve funkci velitele chemické čety
kromě jiných činností musel přesně podle předepsaných příruček provádět politické
školení mužstva (PŠM). Hluboce jsem se před vojáky styděl. Důstojníci až na několik
výjimek představovali koncentrát lidské neschopnosti a primitivismu, který byl
ještě umocněn očekávaným údělem chemického útvaru v případě nasazení zbraní
hromadného ničení. V kasárnách jsem poprvé pocítil sledování agentem StB 5. Můj
spolubydlící, spolužák, kterému jsem tehdy ještě naprosto důvěřoval, P. S., se mi hrabal
ve věcech a udal obsah mého dopisu adresovaného mé budoucí manželce, kvůli
kterému jsem pak byl vyšetřován kasárenským kontrášem 6.
Po propuštění do civilu jsem absolvoval školení v civilní obraně a následně školil
své vesměs starší kolegy z VŠChT v této předepsané disciplíně. Opět jsem se hluboce
styděl, když jsem je učil využívat papírovou pláštěnku jako nejúčinnějšího, a zřejmě
jediný ochranný prostředek proti výbuchu jaderné zbraně. Zírali na mne s přátelským
pochopením a byli rádi, že nejsou na mém místě.
Obávaným funkcionářem rektorátu byl vedoucí útvaru kádrové evidence František
Novotný, který rozhodoval o bytí či nebytí studentů a učitelů na VŠChT. Jeden
z jeho posudků na uchazeče o studium na VŠChT z r. 1955 je přiložen jako Dokument
1.
Zvláště zavrženíhodnou praktikou bylo přísné kádrové prověřování studentů před
obhajobami diplomových prací. Student 5 let studoval, napsal diplomovou práci a těsně
před obhajobou mu bylo sděleno, že jeho kádrový profil neodpovídá požadavkům
na inženýra chemie. I na soudruha Novotného však došlo. Vedoucím oddělení kádrové
evidence byl naposledy ve studijním roce 1964/65. V následujícím roce již kádrovákem
nebyl. K našemu překvapení se později objevil v laboratořích a učebnách,
kde pracoval jako lepič linolea. Lezl po čtyřech po zemi a mluvil, mluvil, a my jsme
poslouchali, poslouchali a žasli. Jistá soudružka, za války agentka gestapa 7, zařídila
jeho propuštění, neboť potřebovala zničit své kádrové materiály, kde to bylo zaznamenáno.
V roce 1966 jsem absolvoval půlroční studijní pobyt (stáž8) na katedře kybernetiky
chemických procesů Moskevského chemicko-technologického institutu (MCHTI).
S touto katedrou byly již dříve navázány styky a podepsány smlouvy o vzájemné spolupráci.
Necestoval jsem tedy do neznáma a věděl, na koho se mám obracet. V té době
jsem již byl ženatý a měl jsem syna Aleše.
Před odletem mne vedoucí katedry prof. Josef Komůrka seznámil s některými specifiky
Sovětského svazu, zejména s používáním záchodů. Byl jsem poučen, že v SSSR
se hodně pije, což bych nemusel vydržet. Odmítání přípitku je neslušné, naopak se
očekává přednesení vlastního přípitku na adresu hostitelů. Výmluvy na chatrné zdraví
se neuznávají, poněvadž alkohol je považován za nejúčinnější prostředek k upevnění
zdraví. Jediným ospravedlnitelným a uznávaným odmítnutím je prohlášení, že
pití mi nedovoluje mé náboženství. Další cenné rady poskytl naší skupině stážistů
z nejrůznějších oborů z celé republiky pracovník Ministerstva školství. Za jeho nejdůležitější
radu považuji, že v případě onemocnění si máme co nejrychleji vybavit
letenku domů a v žádném případě se nemáme nechat léčit v SSSR.
Do Moskvy jsem odletěl z pražské Ruzyně, kde bylo +15 °C, na mezinárodním
letišti Šeremetěvo bylo -20 °C. Najal jsem si taxíka do asi 30 km vzdálené Moskvy.
Taxíkář se mne zeptal, odkud jsem. Odpověděl jsem, že z Československa. Řekl mi, že
díky Rusům si žijeme nad poměry, že žijeme z jejich krve a jejich mozolů, a teď jim
to budeme muset vracet svou prací 9.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2026
