Ke znovuutužení komunistické moci došlo zejména v 70. letech, kdy mnoho členů
KSČ, kteří podepsali výzvu 2000 slov, bylo vyloučeno z KSČ a propuštěno z VŠChT.
Byli mezi nimi rovněž Stanislav Scholle st. a učitelé naší katedry Igor Koropecký
a Jiří Mitlöhner. Lidé byli prověřováni prověrkovými komisemi a svůj podpis museli
písemně odvolat, pokud chtěli dále ve škole pracovat. Svůj podpis jsem odvolal i já
a stal jsem se tak učitelem 3. kategorie bez možnosti služebního postupu po dobu následujících
dvaceti let. Text svého odvolání uvádím v Dokumentu 4. Neopomněl jsem
v něm připomenout úpadek ekonomiky a zločiny na nevinných lidech.
Cenzura byla daleko důslednější než její minulé formy. Nebyl cenzurován obsah,
nýbrž autoři. Všechny naprosto nezávadné texty odborného obsahu, napsané vyloučenými
členy KSČ, nebo kde se vyskytli vyloučení členové KSČ jako spoluautoři,
byly zcenzurovány a bylo zabráněno jejich publikaci. Vytištěné učebnice nebo skripta
se závadnými autory se nesměly používat, některá skripta byla skartována ihned po
jejich vytištění.
Když VŠChT navštívil Ing. Josef Havlín (v letech 1971–75 ministr školství), předseda
stranické organizace KSČ VŠChT doc. M. Filka mu představil prof. Komůrku
se slovy: „To je vedoucí katedry, kterému čtyři členové podepsali 2000 slov, z nich
dva byli vyloučeni z KSČ1 a tři mu emigrovali do zahraničí2.“ Ve st. roce 1969/70 sice
prof. J. Komůrka zůstal vedoucím katedry, ale přestal být prorektorem pro pedagogickou
a politickovýchovnou činnost ve studiu při zaměstnání3.
Počátkem sedmdesátých let jsem začal dostávat žádosti zahraničních zájemců
o zaslání separátů mých prací. S první žádostí, shodou okolností z USA, jsem zašel
za prof. Komůrkou jako spoluautorem a požádal ho o souhlas. „Pokud mi nechceš
dělat potíže, pak na tu žádost vůbec nereaguj“, zněla jeho odpověď. Tak to dopadlo
i s dalšími žádostmi.
Do knihovny VŠChT byly doručovány různé prospekty s nabídkami zahraničních
firem, dodávajících počítače, kalkulačky, různé měřicí přístroje, regulátory aj.
O tyto prospekty jsem měl vždy zájem, abych byl informován o sortimentu, který
měli naši šťastnější kolegové na Západě k dispozici. Nejrozsáhlejší nabídku měla firma Hewlett-Packard. Poněvadž jsem chtěl prospekty dostávat přímo na své jméno,
vyplnil jsem anketu, o které prospekty mám zájem a anketu odeslal na adresu firmy.
Anketa byla odeslána otevřená (bez obálky) na účet firmy. Brzy jsem byl opět povolán
na známé oddělení zvláštních úkolů VŠChT, kde jeho vedoucí Božena Věříšová vyslovila
podiv nad mou naivitou, neboť vyplněním ankety jsem západní firmě oznámil
okruh činností, kterými se zabývám, což mělo zůstat utajeno. Namítl jsem, že každý
vysokoškolský učitel je povinen výsledky své práce publikovat, což nezůstává utajeno
ani před nepřátelskou cizinou. Opět se mi dostalo varování, že bych mohl být z vysoké
školy propuštěn.
V květnu r. 1971 se uskutečnilo veřejné zasedání stranické organizace a vedení
školy u příležitosti 50. výročí založení KSČ. Neprozřetelně bylo zorganizováno v divadle
a zakončeno divadelní hrou podle románu Antonína Zápotockého4. Ve velkém
prostoru divadla vynikla velmi nízká účast učitelů i zaměstnanců VŠChT. Vedoucí
kateder byli donuceni podat písemně tehdejšímu rektorovi prof. J. Pantoflíčkovi vysvětlení.
Dopis rektora vedoucím kateder uvádím jako Dokument 5.
Prof. Komůrka mne znechuceně požádal, abych obešel všechny členy katedry, toto
zdůvodnění vypracoval a připravil mu je k podpisu. Kopii jsem si ponechal a její
sken uvádím jako Dokument 6. Poněvadž neúčast naší katedry byla zvláště vysoká,
byla celá katedra potrestána odebráním finančních prostředků na odměny po určitou
dobu5. Žádná omluva nebyla přijata, ani plnění závazku na počest téhož 50. výročí
KSČ šesti zaměstnanci katedry, avšak bohužel na jiném místě, než bylo žádoucí6.
Odvolání podpisu 2000 slov 7. (str. 346)
Poznámka: Jiří Macháček mi napsal: „Vzpomněl jsem si, jak v aféře s divadlem jsi
mne připsal jako účastníka, i když jsem tam nebyl. Spoléhali jsme na to, že jsem na
škole krátce a že mne nikdo nezná.“
V letech 1973 až 1977 se katedra bavila pořádáním KAVRALLYE8, později i jiných
zábavných akcí. K udržení duševní i psychické rovnováhy v těžkém období přispívaly
rovněž další osobní záliby, jako chataření, zahrádkaření, sporty a jiné koníčky.
Zvláště důležité byly fyzické aktivity. Nejdůležitější však byla naprostá soudržnost
kolektivu katedry a kolegiální, přátelské vztahy, které nám umožňovaly bez ohledu
na těžkosti pracovat a dosahovat uspokojení z práce.
K mým celoživotním koníčkům patří turistika. V r. 1976 jsem byl zvolen předsedou
Okresního výboru Svazu turistiky ČSTV. Této funkci jsem se bránil slovy, že
jako signatář 2000 slov do ní nemohu být zvolen. Byl jsem ujištěn, že mohu. Místopředseda
mne pak upozornil, že vzhledem k tomu, že nejsem členem KSČ a navíc
mám „vroubek“, bude na mne jako člen strany dohlížet. Po krátké době však již místopředsedou
nebyl, poněvadž jeho manželku vyloučili z KSČ, a dohled nade mnou
převzal jiný místopředseda, opět člen KSČ.
Moje záliba v turistice a funkce v organizované turistice mi usnadnily přežití na
VŠChT. Doc. JUDr. Jiří Janko, CSc.9 mi důvěrně sdělil, že jistá soudružka z rektorátu
se dlouhodobě snaží, aby mne z vysoké školy vypudila, avšak ocenění, které jsem za
práci nejen v turistice dostával, jí v tom brání.
Režim stále kádroval uchazeče o studium, zjišťoval jejich „angažovanost“ a prověřoval
jejich rodiče, jak je vidět na Osobní evidenci studenta z r. 1986, uvedené
v Dokumentu 7. Celkové politické ovzduší však již bylo mírnější než v době normalizace
v sedmdesátých letech.
Blížil se rok 20. výročí okupace státu vojsky Varšavské smlouvy pod vedením
SSSR. Po dvaceti letech od podpisu 2000 slov by mi snad už mohl být umožněn služební
postup.
S vědomím zdlouhavosti a nejistoty celého procesu podal vedoucí katedry
doc. Ing. Ivan Taufer, CSc. dne 24. 9. 1986 návrh na mé jmenování docentem. Po shromáždění
požadovaných posudků10, přednesení habilitační přednášky před vědeckou
radou, podání návrhu rektora ministerstvu školství, mne ministr Karel Juliš dne
25. srpna 1988 jmenoval docentem pro obor Automatizované systémy řízení chemických
a potravinářských výrob s účinností od 1. září 1988.
Už se blýskalo na lepší časy. Série revolucí v r. 1989 ukončila vládu komunistických
režimů v zemích evropského socialistického bloku. Důležitý vliv na vývoj
v ostatních evropských zemích měly události v tehdejším Sovětském svazu, kde
Michail Gorbačov v druhé polovině 80. let vyhlásil tzv. politiku glasnosti 11 a začal provádět
ekonomické a politické reformy, známé pod názvem perestrojka12. Sovětský
svaz dal také jasně v průběhu r. 1988 najevo, že se již nadále nebude vměšovat do
vnitropolitických záležitostí ostatních zemí Východního bloku.
Jako první se pak začal hroutit komunismus v Polsku, kde zdejší občané již
v červnu 1989 mohli svobodně rozhodnout o složení části svého parlamentu. Následovalo
Maďarsko, zde 8. října ukončila činnost Maďarská socialistická dělnická strana
a v listopadu téhož roku se začaly rozpadat komunistické režimy i v NDR, Bulharsku
a Československu. Jedinou zemí, kde se změna režimu neobešla bez výraznějšího násilí,
bylo Rumunsko. Tamější autoritářská vláda byla poražena až po několikadenní
občanské válce v prosinci 1989. Během let 1989–1990 proběhly demokratické reformy
v jugoslávských republikách a v květnu 1990 začaly probíhat i v Albánii. Po neúspěšném
pokusu o převrat, provedeném konzervativními komunisty v srpnu 1991,
pokračoval demokratickou cestou i Sovětský svaz, a to i za cenu svého rozpadu na
konci téhož roku.
Průběh „sametové“ revoluce v ČSSR, v našem městě i na VŠChT je dostatečně
podrobně popsán (zdroje [5], [6], [7], [8]) a nebudu se jím již zabývat. S řadou kolegů
jsme jednoznačně podpořili revoltující studenty slovně i materiálně. Poskytli jsme jim
výpočetní techniku včetně periferií k rozmnožování výzev a prohlášení. Chodili jsme
demonstrovat před pardubické divadlo, účastnili jsme se řetězu lidských rukou mezi Pardubicemi a Hradcem Králové13. Chodili jsme přesvědčovat dělníky do továren, aby
se zúčastnili generální stávky. Zažili jsme strach a tíseň v kasárnách střežících VCHZ
Synthesia Semtín, kde jsme jako delegáti Občanského fóra s JUDr. Jiřím Horákem14
hodinu čekali, co s námi udělají, než nám bylo dovoleno promluvit k vojákům. Po zvolení
Václava Havla prezidentem jsme se svobodně nadechli a na škole začali provádět
potřebné institucionální změny.
Během následujících let se z jednofakultní VŠChT stala Univerzita Pardubice
se sedmi fakultami. Jsem rád, že mi bylo dopřáno být nejen pasivním svědkem této
přeměny.
Každá revoluce odhalí pravé smýšlení lidí a přinese překvapující nové poznatky.
Přesvědčení komunisté obvykle mlčeli nebo své přesvědčení hájili. Někteří komunisté,
které jsme považovali za přesvědčené, začali vysvětlovat, jak to s nimi vlastně
bylo. Někteří svou situaci přirovnali k „jízdě na tygru“. Jiní stručně prohlásili „Byl
jsem prostě blbej“. Předseda celoškolské organizace KSČ doc. Miloslav Filka, kterého
se obávali rektor prof. Klikorka i prof. Janko, tvrdil, že měl celý život s komunisty jenom
problémy, neboť se jako příslušník národně-socialistické mládeže zúčastnil v únoru
r. 1948 akce na Pražském Hradě na podporu prezidenta E. Beneše.
Od nejmenovaného funkcionáře VŠChT jsem dostal otázku „Co teď s námi uděláte?“
Odpověděl jsem mu: „Na tu otázku znáš odpověď sám. Pokud jsi nikomu neubližoval,
nebude nikdo ubližovat ani tobě. Pokud jsi někomu ublížil, poneseš za to
následky“. Citelně se mu ulevilo.
Po zveřejnění seznamu agentů StB se někteří z nich snažili ospravedlnit a vysvětlovat,
za jakých okolností spolupráci se StB podepsali. Doporučoval jsem jim, aby se
ospravedlnili především před svou rodinou, která o jejich činnosti obvykle nevěděla.
Pozitivním zjištěním bylo, že na naší katedře krátce zapůsobili pouze dva agenti
(student Š. M. a učitel P. G.). Na jiných katedrách byla situace horší, jednou z nejpostiženějších
kateder byla katedra analytické chemie.
Socialistický politický systém fungoval na principu samoobsluhy. My sami jsme
se šikanovali. Pro vládnoucí KSČ byli nejcennějšími kolaboranty lidé, kteří „měli
máslo na hlavě“. Pod pohrůžkou prozrazení té „hroudy másla“ veřejnosti, přátelům,
rodině nebo pod pohrůžkou potrestání dětí, rodinných příslušníků ap. byli postižení
ochotni kolaborovat přímo úměrně velikosti té „hroudy“ nebo pohrůžky. Politikou
biče a cukru, tzn. výhrůžkami a občasným poklepáním na rameno, byli lidé udržováni
v poslušnosti. Kdo měl svou práci, spolupracovníky a studenty rád, měl obavy o svou
rodinu a nebyl hrdina, více či méně se tomuto systému podřizoval. Hrdinové odcházeli
do kotelen nebo šli vykonávat jiné manuální práce.
Dnešní mladí lidé nechápou, proč jsme si tu permanentní šikanu nechali tak
dlouho líbit. Tyto vzpomínky jim snad poskytnou aspoň částečné vysvětlení. Poněvadž
historie se obvykle opakuje, buďme vůči prvním příznakům podobné rodící se
samoobsluhy naprosto nesmlouvaví. Je velmi nebezpečná a plíží se pomalu.
Jako lidé zabývající se automatizací známe důležitost zpětné vazby. Zpětnou
vazbu ve společnosti zajišťuje svoboda slova. Nenechme se o toto důležité lidské
právo opět připravit!
Zdroje:
[1] 75 let vysokého chemicko-technologického školství v Pardubicích (1950–2025),
Univerzita Pardubice, Fakulta chemicko-technologická, 2025.
[2] J. Kotyk a L. Kupka, 65 let katedry automatizace a matematiky, Univerzita
Pardubice, Fakulta elektrotechniky a informatiky, 2025.
[3] J. Kotyk a L. Kupka, 65 let katedry automatizace a matematiky, neformální pokračování,
Univerzita Pardubice, Fakulta elektrotechniky a informatiky, 2025.
[4] Krajská prokuratura v Pardubicích, SKPt 12/56, Žaloba, 24. listopadu 1956.
[5] Zpravodaj Univerzity Pardubice č. 97, Univerzita Pardubice, listopad 2019.
[6] 50 let chemického vysokého školství v Pardubicích, Univerzita Pardubice, Fakulta
chemicko-technologická, srpen 2000.
[7] 25 let Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice 1950–1991–2016,
Univerzita Pardubice, Fakulta chemicko-technologická, 2016.
[8] V. Skalecká a J. Řeháček, Pardubický samet, třicet let od listopadové revoluce,
AB-Z Pardubicka, sešit 76, Klub přátel Pardubicka, 2019.
