Z naší pošty – Pan řídící učitel Karel Bok zemřel po silné emoci z návratu syna

(ad Karel Bok (1876–1945), Zprávy LXI r. 2026, č. 3–4)
Zpráva o náhlém úmrtí oblíbeného bývalého řídícího učitele Karla Boka v červnu
1945 proběhla Pardubičkami jako blesk. Uctívaný pedagog, funkcionář řady místních
institucí, autor divadelních děl, osobnost, působící v celé řadě odvětví se těšil
velké přízni svých spoluobčanů. I moji rodiče byli v šoku z té tragické události.
Jeden z mnoha synů pana řídícího Bedřicha, zvaný Ríša, „zmizel“ hned, jak nacistické
jednotky 15. března 1939 zabraly téměř bez výstřelu okousaný zbytek bývalého
Československa. Tatínkovi svůj úmysl nestačil sdělit nebo to tatínek z bezpečnostních
důvodů tajil? Nevíme. Když se však v uniformě RAF u rodičů v domku v Husově
ulici č. 181 v Pardubičkách 12. června 1945 objevil, tatínkův organismus nápor této
emoce nevydržel.
Uniforma RAF v Pardubičkách, tehdy zaplavených rudoarmějci, byla pro místní
obyvatele senzací. Vojenské cvičiště pod Pardubičkami bylo jedním obrovským tábořištěm
Rudé armády s mnoha povozy a spoustou koní. Tak do Pardubic 10. května
1945 od Hradce dorazili, vítáni chlebem a solí představiteli města, které se s německými
okupanty dohodlo o jejich odchodu. (Viz Moje válečná gymnaziální léta, Zprávy
LX ročník 2025, č. 11–12, str. 419 a další zdroje.) Příjezd nekonečné kolony vozů
s plachtou a koňským potahem působil jaksi nepatřičně. Žádná Američany dodaná
bojová vozidla a Jeepy. Chovali se jako v okupované zemi, do rodinných domů přidělovali
nocležníky – důstojníky (i u nás jeden přespával), rodinu mého kamaráda
vystěhovali do zahradního domku. Jejich dům několikrát provrtali a umístili do něho
telefonní ústřednu. Větší konflikty se nekonaly, i můj tatínek chodil na „cvičák“ zapít s rudoarmějci vodkou konec války a pobrebentit slovanským esperantem.
Ženy z domů raději moc nevycházely.
Vojenskou hodnost Bedřicha Boka neznám, jen jsem se dočetl, že zastával funkci
radisty a střelce v Liberátorech, strojích, které bombardovaly i Pardubice. Do Pardubic
nepřijel sám, dorazila s ním i těhotná Florence Mary Spence, pracující rovněž
v RAF. Ta v říjnu v pardubické porodnici přivedla na svět budoucího disidenta Johna
Boka. Křestní jméno John dostal po dědečkovi z matčiny strany.
Pohřeb pana řídícího učitele se konal 15. června. Z oznámení o úmrtí vyplývá,
že podle tehdejších zvyklostí pozůstalí a přátelé absolvovali smuteční průvod v čele
s pohřebním vozem s rakví z domu smutku v Pardubičkách až ke krematoriu v Jesničánkách
za doprovodu dechové hudby. Sám jen o dva roky později jsem s dechovkou
Viktora Matěny na podobných pohřbech hrál vícekrát. Matěnova dechovka hrála
téměř určitě i na smutečním aktu pana řídícího, kapelník Matěna bydlel v těsném
sousedství. Bokových. Nejčastěji hraná píseň těchto průvodů jakoby vyjadřovala přání
zesnulého: Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední cestu mou…
Táhlo mi tenkrát na čtrnáct, biologický počítač mi funguje velmi dobře i dnes.
Informace, nezkreslené ústním podáním, mám v denících od roku 1942 do 30. prosince
1944, kdy jsem se byl podívat do bezprostřední blízkosti dva dny předtím bombardované
rafinerie Fantovka. V překotném dění pětačtyřicátého roku se „spisovatel“
v mé muzikantské duši odmlčel, na psaní deníku nezbýval čas. Naštěstí se našly kusé
informace v mém kapesním kalendáři z onoho roku i v reáliích všeho druhu – můj
archivářský pud fungoval už tehdy.
Pana řídícího Boka jako učitele jsem ve školním roce 1938–39 už nestihl. Nejsem
si zcela jist, jen se domnívám, že ve školním bytě ještě nějaký čas pobýval, často jsme
ho vídali. V malé obecné škole v Pardubičkách zůstal jeho duch, byla to výtečná škola,
vzpomínám na ni moc rád, z kantorů třeba na pana Vincence Ročka. I rákoska měla
své místo, formovala ohleduplnější individua.