V roce 2002 ve Zprávách KPP, v listopadovém č. 11 byl i můj příspěvek, který se týkal válečného deníčku mého prastrýčka Rudolfa z r. 1916. Od roku 2003 jsem se snažila všemi možnými způsoby zjistit, kde tento můj příbuzný „spí svůj věčný sen“. Díky různým přátelům z internetu- na Diskuzi – 1.svět. válka – a také návštěvou na Italském velvyslanectví v Praze se mi podařilo zjistit, že strýček byl těžce raněn při cestě vlakem, když jel jako “ kvartýrmachr “ (on byl tesařem) chystat příští ubytování pro ostatní . Byl odvezen do polního lazaretu v Terstu, kde 3.12.1916 zemřel. Hned následující den byl pohřben, stejně jako další, na civilním hřbitově poblíž města v hrobě č.548. To byly pro mne původně základní údaje, které jsem tehdy získala. Ale aby hledání nebylo tak snadné – protože zemřelých vojáků bylo už moc, rozhodlo se po nějakém čase, že se na příhodném místě, na kopci nad Terstem, založí nový, pouze vojenský hřbitov. Tam byli později přemístěni i vojáci z toho civilního hřbitova – ti byli pohřbeni ve společném hrobě a jejich jména jsou napsána na velké desce v několika sloupcích. Další zemřelí jsou pohřbení pod těmi kříži, většinou po třech a také tam jsou jmenováni. Všimla jsem si, že zas tam není tolik českých jmen, jak by se dalo čekat, víc je asi jiných národností. Celé roky jsem plánovala, že pokud mi to zdraví dovolí, chci strýčkův hrob navštívit. A přesně 100 let od posledního zápisu v jeho deníčku se mi to konečně podařilo. S bratrem a jedním ze synů, jsem se vypravila na ten pro mne dosti dlouhý výlet. S organizací jsem neměla žádný problém, vše ohledně cesty vyřídil můj syn. Ta cesta začala 10.října 2016.
Z Brna jsme jeli celou noc žlutým autobusem až do města Udine v Itálii a potom vlakem do Terstu, kam to nebylo daleko. V Terstu jsme si zjistili, kde přímo ten hřbitov vojáků rakouské armády je, je to asi 8 km nad městem v části zvané Prosek a jezdí tam místní doprava. Jak hřbitov vypadá, ukazují fotky. Strýček se jmenoval Rudolf KOŽENÝ a je psaný jako poslední v druhém sloupci. Já mu tam vezla 5 rostlinek sedmikrásek a kamínky ze zahrady jeho rodného domu, kde i já jsem bydlela od narození. Bylo to právě 100 let, co ve svých 29 letech zemřel v té nesmyslné válce. Bylo jich 7 bratří a 1 sestra. Moje prababička musela 5 z těch synů pustit do války. Rudolf jediný v roce 1916 padl, další dva se jako ruští legionáři vrátili domů až v roce 1920. Měla těžký život. I za ni jsem tam ty sedmikrásky sázela.
