V pozůstalosti po mamince jsem našla nenápadný notýsek s velmi zajímavým obsahem. Hned po prvním nahlédnutí mne zaujaly básně nadepsané Věra Junková a také Alfréd Bartoš. To byli spolužáci a kamarádi mojí maminky Vlasty Schückové. Notýsek pochází ze školního roku 1934-1935 a mimo básniček obsahuje kompletní seznam spolužáků s jejich adresami, dokonce i přezdívkami.
V té době tito tři kamarádi chodili společně do tanečních, ještě s dalšími spolužáky na výlety a jiné akce, byli šťastni a jistě nikdo z nich netušil, jaké hrůzy je čekají.
Ty krásné chvíle dokumentují společné fotografie.
Po dokončení studia na „reálce“ odešla moje maminka studovat do Prahy a Věra i Alfréd zůstali v Pardubicích. Po zavření vysokých škol v Praze odešla moje maminka na zdokonalení německého jazyka jako „Hausfrau“ do Karlsruhe. To jí pravděpodobně zachránilo život.
Jedna z básniček je nadepsaná: Jiná romantická od Alfréda Bartoše:
Naše třída V.Junková v V.tř.
/bez nadpisu)
Naše třída veselá je kopa, Když v modré báni azuru
sešla se v ní nejrůznější rota. jsem plouti ptáka zřel,
Nejen z Pardubic, Sezemic a okolí cit nový ve mně vřel,
ji žáci navštěvují, bych směl jako on letět vzhůru.
ale z pyšného Hradce V modrobílu oblaků
denně dva pozdě přistartují. ruce zbožně k modlitbě zde pnout,
Jsou to žáci malí, velcí, pak vzhůru, vzhůru stoupat k nebesům,
veselí i vážnolící. pak zpět řítit šíleně k tmavým lesům.
Sedm dívek mezi nimi sedí,
co ty zkusí, o tom nikdo neví.
Zvláště vážní páni repelenti
natrápí se dosti,
ti jsou v naší „milé“ třídě
jen ku věčné zlosti.
Poslední taneční Věra Junková
Končí se taneční hodiny
slza se do oka vkrádá
zbudou jí pouze vidiny
chodila tam tak ráda.
Poprvé se jí tam nechtělo
nikoho tam prý nezná.
Zkušenost děvčátko nemělo
že mnoho tam mládenců sezná.
Končí se taneční hodiny
s Bohem buď lásko má
odchází princ můj milý
s modrýma očima.
