Z NOVÉ LITERATURY

Nakladatelství Euromediagroup vydalo na podzim 2025 v edici Universum novou
monografii „Pernštejnové – Kdo vytrvá, vítězí“ od Ing. Pavla Juříka (152 s.). Kniha
obsahuje přehledný rodokmen mužské linie a více než 200 fotografií včetně pernštejnských
sídel a jejich rekonstrukcí.
Pardubické čtenáře nejvíc zaujmou Pernštejnové spojení s Pardubicemi (s. 17–58)
a z pernštejnských sídel pardubický zámek a Kunětická hora (s. 114–134). Autor je
žurnalista, nikoli profesionální historik a měl jistě dobrou snahu přiblížit čtenářům
fascinující příběh rodu od legendy o Věňavovi až po finanční úpadek a vymření rodu
po meči (1631) a po přeslici (1646). V seznamu použité literatury (s. 148–149) je uváděna
i publikace KPP „Pernštejnové na Pardubicku a kostel sv. Bartoloměje“ (78. sešit
edice AB-Zet Pardubicka). Předností Juříkovy práce je její přehlednost a srozumitelnost
pro laiky a obdivovatele rodu Pernštejnů. Skvělé je i grafické zpracování včetně
upoutávající obálky (V. Lahodná). Bohužel hodnota recenzované knihy klesá množstvím
jazykových i odborných chyb. Na vrub jazykového korektora D. Lancze jdou
zbytečné chyby ve jméně lokality Doubravník (Dubrovník či dokonce Doubravice).
Na s. 19 bije doslova do očí pravopisná chyba „u Přibyslavy“ a na s. 66 „jezuité otevřely“.
Pardubáky velmi nepříjemně překvapí na s. 114 kresba údajného městského
znaku Pardubic, jenž neodpovídá doprovodnému textu o jeho vzniku. Jde o znak pánů
z Jenštejna. V rodokmenu jsou uvedena špatná osobní data Vratislava Nádherného
(jsou totiž stejná jako u Vojtěcha II!). Juřík rozvíjí konspirační teorii o údajné smrti Jaroslava z Pernštejna v Itálii (prý sebevražda), protože se k němu zřejmě vůbec
nedostala informace o existenci žalozpěvu prostějovského kantora Makovského, napsaná
po smrti Jaroslava v Prostějově! Ačkoliv zná Janova stavitele v Pardubicích
Jiříka Olomouckého, nikde v knize nepadne jméno M. Paula, jenž znovu vystavěl
Pardubice po požáru roku 1507. Vůbec si ani nepoložil zásadní otázku po autorovi
úžasného vodního opevnění města. Své čtenáře naopak překvapuje podivným skloňováním
jména rybníka Čeperka (s. 40) v 6. p. „po Čeperkovi“! Na s. 46 mluví s nepochopením
o „starokatolících“, protože vůbec netuší, že tento pojem se začal používat
až v 19. století po I. vatikánském koncilu pro schizmatiky, kteří odmítli nové
dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry. Na s. 47 komolí slovo utrakvismus na
„utraktivismus“, na s. 47 komolí přídomek Magdaleny Thurzové (z Osmondu? místo
Ormozdu). Na s. 52 přisuzuje iniciaci skvostné hrobky Vojtěcha z Pernštejna v Pardubicích
jeho bratru Janovi či dceři Bohunce, ačkoliv je známo, že šlo o myšlenku
Vojtěchovy vdovy Johanky Zvířetické.
Celkem lze tady Juříkovu knihu označit za nedodělek a lze se jen obávat, že jeho
chyby se budou bohužel objevovat v dílčích pracích studentů (seminárních či dokonce
diplomových). Bohužel to platí i o dalších Juříkových pracích o šlechtických
rodech z edice Universum! Práce tohoto typu by měly před vytištěním procházet
obvyklým procesem odborných recenzí. Ptám se na velmi spornou roli D. Lancze při
jazykové korektuře, když v recenzované knize lze dohledat asi 50 chyb a prohřešků
proti českému jazyku? Škoda…