Osmasedmdesátiletý spisovatel Lubomír Macháček, jenž se narodil a většinu
svého aktivního života strávil v našem krajském městě, kde působil jako psycholog
a šéf oborových institucí, vydal v létě v nakladatelství Togga svou další
knihu – román s názvem Posedlí.
Jde o objemný svazek, čítající téměř 500 stránek. V době, která nepřeje rozsáhlým
textům, by se jeho počin dal označit za smělou troufalost, ale v kontextu autorovy
celoživotní plodné a úspěšně přijímané tvorby, přesahující více než tři desítky publikovaných
knižních titulů, jde o krok logický a naprosto pochopitelný.
Autorova moudrost i smysl pro hru
Lubomír Macháček v Posedlých zúročuje své dosavadní profesní i autorské zkušenosti,
sází na své oblíbené a časem prověřené postupy, jež zároveň velkoryse rozvíjí a graduje, ale především nezapomíná na to, že vztah spisovatele se čtenářem by měl
být také jakousi hrou, která pobaví obě zúčastněné strany, byť věci, o něž jde, jsou
vlastně setsakramentsky vážné, neboť se jedná o záležitosti zásadního charakteru.
Autor je díky své profesi znalcem lidské duše se všemi jejími zákoutími a často zvláště
pro ty druhé nepochopitelnými zákrutami a slepými uličkami, do nichž konání bytostí
tvořících lidský druh směřuje. Své postavy Macháček díky moudrosti muže zralého
věku modeluje, chce se říci, že až cizeluje, na základě pochopení pro všelijaké
slabosti, jimiž jsou vedle pevných (a také pestře různorodých) fundamentů vybaveny.
Výsledkem je pak přirozený románový tvar, jenž za pomoci pevného uchopení rozmáchlou
plochu snese bez sebemenšího uzardění a trpělivému čtenáři přinese hluboký
zážitek, ke kterému přispívá i zcela srozumitelný jazyk oproštěný od zbytečných
kudrlinek a formálních hříček. Jde jen o to přistoupit na pravidla zmíněné hry.
Pravda, určuje je autor, ale coby jeho čtenář mohu všechny ostatní ujistit, že jsem na
ně přistoupil ochotně a rád a po trochu pomalejším rozjezdu, kdy jsem si ještě nebyl
zcela jist, co mě vlastně čeká, mě následný ponor do světa Posedlých zcela uchvátil.
Vybrat si hrdinu a opájet se motivy
Zajímavých protagonistů má Macháčkova kniha hned několik a je na každém,
kdo se s nimi seznámí, kterého z nich bude považovat za hlavního a nejdůležitějšího.
Může jím být počínající krizí středního věku zmítaný Adam, ale i klidně i jeho uvážlivý
otec. Nebo je potřeba více se soustředit na podmanivě opečovávané postavy žen?
Především jsou tady svérázná novinářka a influencerka Apolena, její matka, dále
sympatická, i když částečně nevyrovnaná ředitelka penzionu pro seniory Alžběta,
její mladá dcera, ale pozor, také nepřehlédnutelná Máma duchů Agáta. Ano, duchové
zde totiž rovněž hrají podstatnou roli, stejně jako kohorta podivuhodných chlapíků
kolem podivína Vrtulky. Ani zdánlivě vedlejší postavy obyvatel seniorského domova
nelze přehlédnout, jejich vykreslení je dokonce občas působivější než u těch výše
zmíněných. A to ještě zdaleka není vše, nezapomeňme na ikonického aviatika Jana
Kašpara. Možná, že právě jeho osud je zde tím vůbec nejdůležitějším.
Román tvářící se zprvu jako realistický obraz covidových let totiž postupně
nabývá magických rozměrů, figur stále přibývá (i na bezcharakterního zloducha
reprezentujícího egoismus a samolibost samozřejmě dojde), takže ztrátu orientace
nelze vyloučit. Macháček se ovšem nakonec po pečlivě vystupňovaných a kouzelně
přiblížených absurdnostech a bláznivinách, skrývajících se pod zdánlivým klidem
věcí, vrátí k pevné kotvě, byť posedlost svých hrdinů láskou, prací, zájmy, politikou
a vůbec životem, tedy bytím samotným, si užívá až exploatačním způsobem.
Za samostatně svébytný a fascinujícím způsobem ústrojný pak lze označit klíčový
(?) motiv zmizení sochy Jana Kašpara z pardubické třídy Míru, kolem kterého se tady
točí vír událostí a jejich následků. Ten otazník v předchozí větě je důležitý; proč jsem
ho použil, vyjde najevo až poté, co svůj čtenářský zážitek absolvujete. Rozhodnete-li
se pro jeho pomalé zdolávání, nebudete litovat.
Takhle své město a sousedy asi neznáte
Až na tomto místě, byť to asi vyplývá již z předchozího textu této malé reflexe,
se zmíním o skutečnosti, dozajista nezanedbatelné pro milovníky dobré literatury
z našeho regionu. Děj Posedlých se totiž odehrává v Pardubicích a jejich nejbližším
okolí, výjimku tvoří jen kraťoučký odskok do Plzně. Bylo by ale chybou představovat
si krajské město, jemuž dominují Zelená brána a památka a stopy Jana Kašpara, člověka
rovněž vybaveného posedlostí v míře více než vrchovaté, v jeho reálné podobě.
Tohle jsou Pardubice poněkud jiné, Macháčkem překreslené v město zvláštních jevů,
událostí, lidí a jejich vzájemných vztahů. Pardubice přitažlivým způsobem pokřivené,
jako kdybychom se na ně dívali prostřednictvím odrazu na vyfouknuté vánoční
kouli. Tohle přece neodpovídá skutečnosti, tomu nemohu věřit, chce se vám na mnoha
místech při čtení knihy prvoplánově zvolat: Nedivil bych se vám, vždyť se to mnohokrát
stalo i mně. Jenže pak si vždycky uvědomíte, jak libá je hra, jíž se účastníte.
A radostně se jí poddáte.
