sobotu 16. srpna 2008 se pardubická veřejnost rozloučila v arciděkanském kostele sv. Bartoloměje se známým dětským lékařem Dr. Karlem Špilarem.
Tento oblíbený a na výsost obětavý pediatr – lidumil zemřel náhle v neděli 10. 8.t.r., půl roku před svými osmdesátinami, které by oslavil 26. 1. 2009.
Když jsem se s ním potkal před prázdninami, žel naposled, šel ještě vypomáhat do své bývalé ordinace za divadlem. Říkal mně: „ Pěšky už daleko nedojdu, ale na kole to zvládám“. Kdo z rodičů malých dětí neměl s Karlem zkušenost, že se k vyšetření dostavil pozdě večer, třeba i po půlnoci. Přijel, jak jinak než na kole, a v řadě případů vezl jednoho ze svých potomků na rámu nebo řídítkách.
A těch kol vystřídal za svou službu pardubickým občánkům hodně, protože věřil v to lepší v lidech a kola nezamykal.
Chci Vám dnes Karla přiblížit tak, jak jsme ho znali ve sportu, konkrétně v jeho milované atletice.
Už jako malému klukovi mu učarovaly obrázky skokanů do výšky otištěné v novinách. Na zahradě u Frankovky, kde bydlel, začal skákat přes špagát s dvěma pytlíky na koncích, který zavěsil na hřebíky zatlučené do sloupků stojanu na prádlo a do písku nasypaného na trávník. Tatínek mu u známého ševce dal zhotovit tretry dokonce s hřeby v patách. Velkým vzorem mu byl vynikající dorostenec SK Pardubice Jiří Rubíček, kterého viděl vyniknout na dorosteneckých přeborech Čech a Moravy v r. 1943 na pardubickém stadiónu. Na dobu strávenou mezi atlety za protektorátu vzpomínal celý život jako na skvělé chvíle svobody v chmurných letech. Za dva roky nácviku skočil jako mladší dorostenec způsobem sweeney 175 cm v Praze, kde vyhrál již ve svobodné zemi přebory a padl do oka otci Janderovi. Slíbili si spolupráci, ale Ota Jandera pak byl vázán prací v Rudé hvězdě a Karel Špilar jako student mediciny trénoval na Spartě, kde se významně podílel na tréninku tehdy skvělého reprezentanta a později neméně výborného trenéra – Jardy Kováře. To už přešel na způsob skoku zvaný horine, který propracoval do nejmenších detailů. Karel nebyl velkým pohybovým talentem, ale pílí a dokonalou technikou, především švihové nohy se dostal až na 185 cm. Po promoci odešel čerstvý doktor všeobecného lékařství na umístěnku do Krnova a potom na vojnu do Žamberka. Tady se poznal se svoji budoucí chotí, magistrou paní Vilmou. Závodil za Ústí nad Orlicí a dvakrát se dostal do finále mistrovství republiky. Od roku 1954 až do r. 1960 zastával MUDr. Špilar funkci odpovědného trenéra skoku vysokého v ČSR a v mezistátních utkáních vedl tenkrát nepřekonatelnou dvojici Jiřího Lanského a Jaroslava Kováře. Jeho obětavé pardubické lékařské působení mu pak dovolovalo jen provinční rozsah atletické činnosti. Mimořádně si osvojil znalosti biomechaniky, matematiky i fyziky, a to na vzdor, jak říkal, absenci nadání v těchto disciplinách. Byl rádcem a lékařem několika generací pardubických atletů a jejich dětí, ale také uznávaným odborníkem v teorii skoku vysokého, který publikoval v odborných časopisech USA, NSR, Švýcarska a d. Písemné i osobní polemiky vedl i s uznávaným ruským trenérem Vladimírem Djačkovem nebo s profesorem Karlovy Univerzity Klementem Kerssenbrockem. Z pardubických výškařů si nejvíce rozuměl s Jirkou Čechákem, ale diskutovat o nejjemnějších finesách skoku vysokého byl ochoten s každým laikem, a to doslova kdykoliv a kdekoliv. Vychovali s paní Vilmou tři syny a dceru, z nichž se nikdo v atletice „nepotatil“. Jen silná víra v Boha mu pomohla překonat ztrátu milované manželky a později i tragické úmrtí syna Káji. Ještě jednu kapitolu v životě MUDr. Špilara bych chtěl zmínit. V roce 1995 byl po zásluze oceněn Medailí města Pardubice. Ve volbách do místní správy před deseti lety byl zvolen do pardubického zastupitelstva ohromujícím počtem preferenčních hlasů, který odrážel důvěru i oblibu lékaře z nejobětavějších.
I když mu zdraví nesloužilo, potkávali jsme Karla na všech našich závodech s igelitkou s nejnutnějším zdravotním vybavením, nejčastěji seděl ovšem u výškařského sektoru. Karle, měli jsme Tě moc rádi a moc Ti za všechno děkujeme! Za atlety a snad i ostatní vděčné spoluobčany
