V podsbírce fotografií Východočeského muzea se nacházejí také exempláře představující
staré fotografické techniky z poloviny 19. století, a sice tři daguerrotypie, pět
ambrotypií a dvě ferrotypie. Těchto deset nevelkých předmětů tvoří nejstarší součást
této podsbírky.
Jedna z oněch pěti ambrotypií zachycuje mladou ženu v tmavém oděvu s bílým
límečkem, zřejmě ze středních vrstev.1 Touto na první pohled ničím nevynikající osobou
je jistá Josefa Lorencová, rozená Valentová. Může pro nás být jen jednou z mnoha
pardubických měšťanek 19. století, ale s pomocí dalších sbírkových předmětů a pramenů
je možné o jejím životě odvyprávět určitý příběh.
Josefa Valentová se narodila dne 15. března 1831 v Pardubicích čp. 23. Byla
prvním dítětem zdejšího měšťana a sklenářského mistra Matěje Valenty a jeho manželky
Barbory roz. Rychnovské, pocházející též z Pardubic.2 Dne 25. listopadu 1851 byla dvacetiletá Josefa provdána za jednatřicetiletého obchodníka Jana Lorence,
narozeného ve Dvoře Králové, ale bydlícího tehdy v Pardubicích na Zeleném Předměstí
v domě čp. 182. Nezletilé nevěstě Josefě Valentové musel svatbu povolit otec
(plnoletost byla dle Všeobecného občanského zákoníku až od 24 let). Že se jednalo
o snoubence ze středních vrstev, je zřejmé z postavení svědků, jimiž byli zdejší c.k.
okresní komisař Johann Dumont a lékař Frant. Hausmann.3
Devět měsíců po svatbě se novomanželům v domě čp. 23 narodil první syn Jaroslav,
který zemřel v raném dětství. 4 Druhé dítě se narodilo v domě čp. 8 a ze všech
potomků je jistě nejvýznamnější. Řeč je o budoucí spisovatelce Věnceslavě Kratochvílové-
Lorencové, která se narodila dne 13. června 1854. 5 Po ní následovaly ještě děti
Aloisie (1855), Karel (1857), Alois (1860) a Zdeňka (1862).6
Někdy v této době zřejmě byla pořízena dotčená ambrotypie. Tato technologie
vznikla na počátku 50. let 19. století a spolu s ferrotypií poměrně rychle nahradila
dražší, pomalejší a nebezpečnější proces daguerrotypie. Přestože ambrotypie funguje
na poněkud jiném principu než daguerrotypie, stejně jako u ní platí, že každý kus je
unikát, protože konečný obrázek vzniká jako přímý pozitiv rovnou na osvětlovaném
skle. Neexistuje tedy negativ, ze kterého by šlo vytvářet větší množství pozitivů, a o to
cennější je každý dochovaný kus. Naše ambrotypie Josefy Lorencové není datovaná,
ale můžeme dobu jejího vzniku odhadovat do 50. až 60. let 19. století.
Vraťme se k rodině Lorencových. Poslední dvě děti se narodily v domě čp. 182 na
Zeleném Předměstí, tedy v domě, odkud pocházel jejich otec. Tento dům byl hostincem
U Města Liberce, který nedaleko starého nádraží otevřel v době stavby železnice
právě Jan Lorenc se svými bratry. 7 K domu patřila velká zahrada, na níž se konala
letní ochotnická představení. Plakát zvoucí na jedno z nich je dochován ve sbírce
muzea. Veselohra „Obžinky“ se měla „na zahradě p. Jana Lorence“ hrát 3. srpna 1862
„určitě v 6 hodin“, ale datum bylo zřejmě pro nepřízeň počasí přesunuto na 20. července.
8
Od roku 1858 je Josefa Lorencová uváděna jako majitelka domu čp. 50, tedy domu
U Jonáše na Pernštýnském náměstí, známého pro svoji zdobenou fasádu.9 Tento dům
byl s její rodinou spojen již dříve, protože v něm jako nájemník bydlel její otec Matěj
Valenta. Do doby svého vyrůstání v tomto domě nás ve svých vzpomínkách zavede
Josefina dcera, spisovatelka Věnceslava. 10
Autor: Mgr. Pavel Tašek, Ph.D.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2026
