Rád bych zavzpomínal na jednu vydařenou akci v září roku 2013. Sešli jsme se za krásného počasí pozdního léta na místě, které je sice v současné době louka, ale kdyby mohla vyprávět? Pouze jihozápadní rozkopaný cíp nám napovídá, že je tady archeologické naleziště. Jsme v Pardubičkách, v těsném sousedství hřbitova. Archolog Dr. Čurda nám povyprávěl o průběhu vykopávek a o zdejších nálezech, které dokazují osídlení tohoto místa již koncem 13.století, ale možná i dříve. Zde možná začínaly vyrůstat naše Pardubice, dříve Pordobice. Mně připadl úkol zjistit a následně seznámit přátele s tím, co asi naši předkové ve středověku pěstovali. Takže jsem se vyptával a vyptával, botaniků, historiků, archeologů. Archeologové ke svým závěrům mají pevné artefakty. Botanikové to mají dost těžké. Nálezy rostlin jsou nemožné, semena se nacházejí občas. Pak už jen zbývají staré obrazy a překlady textů. S těmi je však problém, protože tenkrát nebylo žádné jednotné názvosloví. Nechci vydávat svoje zjištění za jediná možná. Tak co tady ASI rostlo. To slůvko ?asi? jsem úmyslně zdůraznil.
Naši předkové se v tuto dobu povětšinou živili zemědělstvím a znali už toho poměrně hodně. Pole obhospodařovali trojhonným způsobem. Součástí jejich potravy byly jak obilniny, tak ovoce a zelenina. Odrůdy samozřejmě nebyly tak výnosné jako dnes. Přesto však se někde v tuto dobu dají dohledat počátky šlechtění. Zatím jen pozitivním výběrem. Není však také bez zajímavostí, z jak velkých dálek se sem některé kulturní rostliny dostaly. Jejich domov byl často ve Středomoří, někdy i v Asii. Svá políčka osívali nám známými obilovinami: pšenicí, ječmenem, žitem a ovsem. Hojně se pěstovalo a konzumovalo proso a pohanka. Luskoviny jako hrách, bob a čočka byly ceněným zdrojem obživy. Konopí a len byly nejen přadné rostliny, ale dávaly i olejnatá semena, rovněž tak mák. Z ovocných dřevin se již pěstovaly třešně, jabloně, hrušně, rybíz. V některých krajích byly známé i meruňky a broskve, zřejmě i švestky. I tady u nás se sklízelo víno a rostl chmel. Pěstovaly se ořešáky. Jako zeleninu bychom našli hlavně zelí, později kapustu, ředkev, vodnici, mrkev, celer, petržel. Běžná byla červená řepa, cibule a česnek. Jako koření se nejprve sbíraly v přírodě kopr a kmín, hořčice, jalovec, či šalvěj i mnohé další druhy bylin a plodů. Některé z nich se později začaly kulturně pěstovat. Je zajímavé, že nějak záhadně sem docestovaly z Asie okurky. Byly však hořké a tak sloužily spíš jako potrava zvířatům a lidem jen v době nedostatku. Do dnešní podoby se začaly přibližovat až koncem 19. století. Jak vidno, jídelníček našich předků byl již docela pestrý a z pohledu dnešních výživářů i zdravý. Mnohé, dnes běžné, plodiny čekaly na své vyšlechtění. Byla to třeba krmná řepa a cukrovka, nebyly tady žluté lány olejky. Dovézt z Ameriky se musely fazole, kukuřice, papriky, rajčata a hlavně brambory. Dokonce i všude zde rostoucí akáty musely doplout z Nového Světa. Také kaštany – jírovce přivezli lidé až v době baroka ze Středozemí. Určitě uznáte, že i svět rostlin má svoji historii a je zajímavé něco o ní vědět. Závěrem bych rád vyslovil přání, aby toto vzácné místo nezaniklo jako nějaký nic neříkající parčík s pravidelně sekaným trávníkem a skupinkami povětšinou cizokrajných keřů. Určitě by stálo za úvahu zde vysázet to, co tady asi mohlo růst v době původního osídlení. Celé místo by dalo možnost nahlédnout do historie nejen zdejším občanům, ale i děti ze škol by se tady mohly mnohému naučit.
