Když jsme před časem převzali v Jičíně od. Mgr. T. Petryšína pro Společnost
J. Kašpara v Pardubicích rukopis monumentální práce jeho otce o historii české i zahraniční
aviatiky, dostala se nám do rukou i neúplná korespondence bratří Petryšínů
– Theodora (1914–1998) a Julia (1904–1977) s dostihovým jezdcem mjr. Milošem
Svobodou (1913–1996). Psali si o svých zájmech, hlavně o počátcích parforsních honů
a dostihů, event. o tehdy ještě žijících pamětnících počátků Kašparova a Čihákova
létání včetně osobních svědectví strojníka O. Dvořáka a truhláře F. Novotného.
Ve fasciklu této korespondence je i dopis Karla Tillera z Becken hamu (V. Británie)
z 15. července 1976 M. Svobodovi. Bývalý majitel bohdanečské vily m.j. potvrzuje na
fotografii Armádní steeplechase (kolem 1912) identifikaci účastníků: „Č. 3 je vítěz
Reimer v atile čili parádním kabátě. Několik postav jsem nemohl po 60 letech poznat!
Dle toho, že na obrázku je ještě generál von Karger, se dá vypočítat, že to bylo roku
1912 či 13, protože potom odešel do výslužby a rozpustil svou domácí staromládeneckou
domácnost. Převzal jsem od něj byt, koupil všechna sedla i jeho miláčka Balzaminu,
na kterém ještě jezdila moje paní. Byla to dobračka asi 14 let stará, se kterou se
generál nemohl rozloučit!“ Je zajímavé, že ve známém skandalizujícím románu Jana
V. Rosůlka „Huláni a kavalíři“ (vyd. 1928) vystupuje hned v 1. kapitole generálmajor
von Harger jako velitel pardubické posádky. K. Tiller se v dopise dále věnuje podrobně
výstroji hulánů a husarů, vysvětluje, co byla atila, a pokračuje: „Hlavní zbraní
hulánů byla „lance“ čili kopí, které však již bylo odstraněno před válkou z roku 1866.
V Itálii však bylo ještě roku 1918 při parádách používáno. Jedno kopí jsme si spolu
s Aubrechtem (Franjo A., jezdecký důstojník z Bohdanče – pozn. J. K.) vyžádali na
památku a přivezli jsme ho jako standartu mé eskadrony. Náleželo 4. pluku italských
hulánů v Padově.“ 3. ledna 1971 píše Julius Petryšín mjr. Svobodovi z Kunštátu na Moravě (čp. 243),
kde tehdy bydleli: „Přál sis zvědět některé podrobnosti z jezdeckého života v Pardubicích,
zejména z let 1920–1930… O dost pramenů a materiálů jsem přišel roku 1939,
kdy jsem se stahoval z Trenčína a Hlinkova garda nám vojenské věci zabavila. Po roce 1945 se přihlásil pplk. generálního štábu J. Stanek, Slovák, který má většinu věcí,
z některých studoval na slovenské válečné škole. Ten se pak v roce 1948 ztratil.
Říkali mu „železný kapitán od Telgártu“, nic o něm nebylo známo ani při jubilejních
oslavách SNP (1964 či 1969 – pozn. J. K.). Přišel jsem o mnoho knih při bombardování
Pardubic (1944), kdy to postihlo byt mých rodičů v Nerudově ulici, kde jsem
s bratrem měl své věci uloženy. Takže musím víc spoléhat na paměť… Po celou dobu,
kdy bydlíme v Kunštátu (byl jsem vystěhován z vojenského bytu roku 1951), jsem se
zde pořádně s nikým ze svých vojenských přátel nesetkal. Téměř 20 let jsem zaměstnán
v geologickém průzkumu, který ovšem za tu dobu prodělal mnoho metamorfóz,
a právě tak i já se dostal z pomocného topiče na technického pracovníka. Bude mi už
66 let, ale s kamarády jsem se sešel před 3 lety v Praze, kde se od té doby každoročně
pořádá schůze vojenských akademiků z let 1920–24… je tomu 50 let, co vyšli první
čs. poručíci z Hranic. A tak jsem se tehdy sešel i s těmi, kteří byli se mnou v jezdeckém
učilišti. A s nimi také vzpomínal na tyto doby v sedle… Dost vím i z vyprávění
někdejších starších kamarádů a učitelů (plk. Ott, J. Drahoš aj.), jak to bylo v roce 1874,
a několik let potom, než se začalo skákat přes Taxis.“
V dalším dopise z 11. 1. Julius Petryšín uvádí: „Můj zájem vždy byly vojenské
dějiny. Beletristicky jsem zpracoval hodně epizod z třicetileté války, bitvy u Lovosic,
Chotusic, Kolína, Hradce a samozřejmě i z dob Napoleona. Především z těch míst,
kde jsem byl dřív posádkou. A pak tu byl popud mého bratra (Theodora – pozn. J. K.),
abych mu zpracoval nějaký podklad pro jeho studii o Ing. Kašparovi a vylíčil život
na zlomu 19. a 20. století a první létání a sportování po převratu (1918). Napsal jsem
mu článek o původu parforsních honů (zveřejněno v ZKPP 9–10/2024 – pozn. J. K.).
Dostal jsem se tak i ke studiu jezdeckého závodění. Svůj článek „Halali“ jsem letos
také poslal panu Jiřímu Palečkovi, se kterým se znám jen z písemného styku jako
s jednatelem KPP. Měsíčně dostávám jejich časopis a napsal jsem do něj několik
vzpomínek týkajících se bývalých jezdeckých kasáren… Pokud jde o ten Taxis, zatím
jsem se dopídil, že se mu tak asi před světovou válkou neříkalo (ví např. ještě dnes
někdo, kde je Johnův skok?) a že to byl všeobecně zvaný tributní skok. Předtím to byla
zeď. Je však jisto, že hrabě Taxis vedl dosti silnou opozici proti trase steeplechase.
Všichni byli sice zajedno, že je třeba využít ideálního toku Jesenčanského potoka,
který byl krásně přemostěn cvalovkou, i přirozeného suchého příkopu, který se dal
k překážkám využít na několika místech. Taxis však hájil domněle zásadu, aby dostih
byl zahájen klasickým způsobem podle anglického vzoru na levou ruku. K tomu se
hodila úprava rovnějšího Taxisu pro nájezd ze strany příkopu čili opět jako typická
anglická překážka. Tak to asi vyprávěl plk. Ott. Bylo by zajímavé i vysledovat, kdo
to navrhl a kdy, a kdy byla postavena známá typická tribuna tak nezvyklého, zřejmě
cizího, snad německého vzoru, soudě podle tzv. hrázděného zdiva (cihly kombinované
s trámovím a sytě na červeno natíraná fasáda).“
A dále: „V roce 1920 jsem byl např. na dostizích ještě jako skaut, který tam prodával
programy a dost vyjeveně přihlížel celému dění, protože z dětství jsem byl zvyklý stát s rodiči někde na popkovické silnici, kam se všeobecně chodilo, protože se tam
neplatilo… Tu vzpomínku dobře popsal v Politice mjr. Lukesle. Líbal je můj kamarád
z jezdeckého učiliště. (Jde zřejmě o Adolfa Líbala, velitele praporu DE skupiny CH
(Kostelec n. O.), jež byla napojena na Obranu národa – pozn. J. K.). Zdeněk Widner
by mohl mít hodně věcí po tatínkovi. Jeho rodinu znám, když nedaleko bytu mých
rodičů bydleli v Alžbětince, měli tam dům, jezdili na svůj statek v Lánech na Důlku
a jeho starší bratr Sáša měl ve vozíku zapřaženého kozla, což jsme mu my kluci záviděli.
Widner také deklamoval a hrál divadlo. Sešel jsem se s ním naposledy roku
1965 na jezdecké výstavě v pardubickém muzeu. Jiří Drahoš byl vynikající sportovec,
jezdil nejen na koni, ale závodil na motocyklu i v automobilových soutěžích. Pamatuji
si jej jako elegantního poručíka, když promenoval na korze nebo jezdil se svou
elegantní maminkou po městě… Kapitán Julius Čoček byl v učilišti v Pardubicích
rok přede mnou. Také o rok starší z vojenské akademie než já, přátelství nás vázalo
i proto, že jsme měli stejná křestní jména a že bydlel v podnájmu v domě, kde bydleli
moji rodiče, když jsem v Pardubicích byl v jezdeckém učilišti. Byl velmi uzavřený,
svědomitý a jistě snaživý a poctivý, který se chtěl dobrat úspěchů vlastní pílí a prací,
aniž by se na někoho spoléhal… Řada jezdeckých důstojníků i já jsme byli zásluhou
generála Emingera ve vládním vojsku. Ta zásluha mě v roce, když jsem měl jít do
důchodu, stála újmu 6 let, z řad odsloužených… Vládní vojsko skončilo roku 1944
v Itálii.“
Miloš Svoboda v dopise z 23. 4. 1971 Juliovi Petryšínovi píše m.j. i o Poplerově
pádu a Taxisově příkopu. „Ve věci Poplerova pádu jsem měl několik debat s mnoha
jeho přáteli (Dobeš, Půlkrábek, Lichtenberk, Klement, Breiský). Každý říkal něco jiného…
Podařilo se mi navázat spojení s dřívější slečnou Kořínkovou, s níž Popler
chodil, a ta mně zapůjčila některé fotky, dále s Poplerovou sestrou pí Fišerovou, která
nyní žije v nuzných poměrech ve V. Mýtě. Ta mi zapůjčila Poplerův deník z Liverpoolu,
mnoho fotek a výstřižků. Sám se přikláním k názoru, že pod vlivem rozrušení
po nešťastné Velké mohlo dojít k nervovému šoku i k bezvědomí, kdy již Popler najížděl
s Elou osudné dvojbradlí (což odpovídá názoru, že najížděl tuto překážku prý
s prověšenými otěžemi). Bohužel lékařskou zprávu nemohl jsem již nikde najít a zjistit
přesnou příčinu smrti… označení překážky Taxisovým příkopem lze sledovat v novinách
teprve od 90. let 19. století. Do té doby je psáno (Sport, Prager Tagblatt, Bohemie)
o tribunním skoku (Trubunnensprung) nebo o Velkém příkopu. Od roku 1894 se
už vyskytuje Taxisgraben… Lidově se této překážce říkalo „hlavní skok“. Podle plánu
prvního kursu z roku 1874 byla tribunním skokem překážka č. 7 (graben) 8 stop
široká (něco přes 3 metry). Na obrázku (Sternberkově perokresbě) z roku 1886 jsou
4 osoby hledající koně, jenž spadl do hlubokého příkopu. Jednou z těch osob je jezdec
koně Atheista H. Baltazzi, který právě spadl do příkopu. Na obrázku je před příkopem
ještě košatina, jezdci skáčou zprava doleva…“ Státní závodiště v Chuchli nebylo sto
zasadit Čočkovi na závodišti pamětní desku. Dále M. Svoboda probírá v dopise historii
postavení tribuny v Pardubicích. „Roku 1875 byla postavena dřevěná, jednopatrová…
Roku 1894 dvoupatrová s restaurací, vážnicí, šatnami, 1913 nová železobetonová
rozdělená v lóže (stavitel Vildvald), 1931 nová železobetonová (dosud).“
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2025
