Na konci dubna t.r. mi náš člen pan B. Kalousek z Pardubic věnoval dva dokumenty z provenience čs. vysílání Rádia Svobodná Evropa, oba shozené v rámci balonové akce (350 tisíc balonů v letech 1951–56) na území Pardubicka. První je tzv. hladová 1 koruna československá (papírová) – dar SSSR s výzvou k boji za svobodu. Podle doprovodného textu jde o bankrot pětiletky a památku na měnovou reformu. Text vyzývá m.j. k odstranění čs. kolchozů, tedy JZD. Druhý dokument pochází z dubna 1956 (má již pořadové číslo 47) a na 8 stranách reaguje na oznámený konec stalinismu v SSSR a v zemích jeho satelitů. Navazuje na znění tajného půlnočního projevu N. S. Chruščova na konci XX. sjezdu KSSS (čtyřhodinový) v noci ze 24. na 25. únor 1956, který odhalil poprvé Stalinovy zločiny pod krycím názvem „Kult osobnosti“.
Leták RFE z dubna 1956 vyzýval
ke znovuotevření antisemitské
kauzy R. Slánského a spol.
z roku 1952 a poukazoval na začínající
destalinizaci v NDR a Maďarsku absurdně započatou W. Ulbrichtem a M. Rákosim,
který svaloval smrt L. Rajka na již mrtvého šéfa maďarské StB generála
G. Pétera. Leták přináší i ohlasy západního demokratického tisku na destalinizaci.
Je typické, že to byl SSSR, který ukončil liberalizaci v Maďarsku ozbrojeným potlačením
t. zv. kontrarevoluce v čele s L. Nagyem. Koněvova vojska dosadila k moci t. zv.
dělnicko-rolnickou vládu kolaboranta J. Kádára vybraného J. Andropovem, tehdejším
sovětským velvyslancem v Maďarsku. Na památku 1. výročí „potlačení maďarské
kontrarevoluce“ z podzima 1956 byl vztyčen na podzim 1957 v Pardubicích umělecký
kýč rudoarmějce od J. Malejovského, dnes oprávněně vyřazený ministerstvem
kultury ČR ze seznamu kulturních památek. Maďarský model měl být původně uplatněn
Varšavskou smlouvou roku 1968 v ČSSR ustavením t. zv. dělnicko-rolnické vlády
A. Indry, kterou však odmítl instalovat L. Svoboda. Unesení čs. politici pak bohužel
podepsali moskevský protokol srovnatelný s Mnichovem 1938. Po zádech Bilaka
a Indry se vyšplhal do čela KSČ kariérista G. Husák, který za t. zv. normalizace sehrál
úlohu čs. Kadára. Je zajímavé, že oba jmenovaní se v 50. letech shodou okolností stali
obětmi nezákoností.
Do RFE přešli roku 1968 i reformní komunisté S. Volný, K. Jezdinský, M. Schulz,
z kulturní sféry např. K. Kryl, Y. Přenosilová a J. Schneider. Byl sem nasazen kádrový
rozvědčík P. Minařík, který odvezl do ČSSR část archivu J. Firta a jenž v Mnichově
neúspěšně chystal únos P. Pecháčka a jeho syna. Minařík byl po návratu do ČSSR pověřen
funkcí šéfredaktora časopisu MV Signál a po listopadu 1989 byl bez výsledků
stíhán za hospodářskou kriminalitu.
Naše Zprávy KPP přinesly po sametové revoluci dva rozhovory s bývalými redaktory
RFE Josefem Schneidrem (zástupcem ředitele RFE) a Janem Schneidrem,
známým textařem pop-music a s B. Ondráčkem spoluautorem 1. čs. muzikálu „Gentlemani“
vydaného Supraphonem.
Kulaté 70. výročí zahájení činnosti 1. národní sekce RFE v Mnichově roku 1954
v čele s brilantním novinářem F. Peroutkou je tedy příležitostí k zamyšlení nad rolí
svobodných médií v demokratické společnosti, již se snažily ohrozit oba velké totalitní
režimy 20. století. Děkuji panu Kalouskovi, že nám svými dokumenty z balonových
akcí RFE pěkně evokoval atmosféru nesvobody za železnou oponou. Kauza Vrbětic
a role GRU v ní spolu s dezinformačními kampaněmi ruských trollů ukazuje, že Putinovo
Rusko se nezbavilo imperialistických choutek SSSR a metod KGB, jejímž plukovníkem
byl kdysi Putin v Drážďanech (na území bývalé NDR). Podle francouzského
novináře B. Lecomta se stal V. Putin „1. carem 21. století“.
Literatura:
L. Rakušanová, Svobodná v Evropě, vyd. Book Dock 2020.
P. Minařík, Návrat rozvědčíka, NV Praha 1978.
B. Lecomte, Tajemství Kremlu, Alpress 2017, hlavně kap. 10.
Druhá smrt J. Stalina.
