Z roku 1693 uvádí kronikář na str. 32 živelnou pohromu v podobě tzv. kobylkové invaze: „Kdekoliv padly, všechny ovsi, pozdní ječmeny, proso … všechno snědly … kde na lesy trefily, dříví se pod nimi lámalo!“ Nastala drahota. Udává se, že jeden strych (93,36 litru – pozn. red.) žita stál 5 rýnských 40 krejcarů, strych pšenice 6 rýnských a strych ječmene 4 rýnské 36 krejcarů. Roku 1770 udeřil v Čechách mor, ale v obci Turov nikdo nezemřel. Dne 30.12. 1833 zasáhla Turov kolem půlnoci silná bouře s krupobitím. Vítr pobořil několik střech a rozbíjel okenní skla. Obcí se valila voda jako ze strouhy. Dne 21.4. 1857 vyhořely v obci statky Karla Svobody (čp. 41) a pana Marčíka (čp. 39).
Jedné blíže neurčené noci roku 1861 vypukl v Turově velký požár, který zasáhl horní část návsi. Oheň vznikl v čp. 1 patřícím rolníkovi Janu Ročkovi. Odtud přeskočil na usedlost Františka Vrátila (čp. 2), dále na stavení čp. 50 patřící Františku Karlovi, na číslo popisné 3 patřící Františku Smejkalovi a na usedlost čp. 4 Josefa Ročka. Většina střech byla ještě kryta došky a stěny byly zčásti dřevěné, proto vše rychle lehlo popelem. Oheň vznikl pravděpodobně neopatrnou manipulací s ohněm.
Koncem roku 1845 se ve Švédsku objevil nový vynález – tzv. bezpečnostní zápalka s fosforovou hlavičkou. Používání ohně v domě se tak stalo bezpečnějším. Zápalky, postaru nesprávně nazývané sirky, byly však pro obyčejné venkovany příliš drahé. Balíček stál 10 krejcarů, až později cena klesla na 1 krejcar. Tento typ zápalek se udržel až do roku 1914. Název sirek byl odvozen od síry, kterou byly cítit. Daly se zapálit například škrtnutím o kalhoty či podrážku. Zápalkami se škrtalo o stranu dřevěné krabičky, ve které se prodávaly.
V červnu roku 1872 vypukl o senoseči požár u rolníka Václava Žáka v čísle 11. Podobně jako v předešlém případě se požár vinou doškové krytiny velmi rychle rozšířil. Hořelo i u Václava Ročka v čísle 10 a u Františka Ročka v čísle 12. V plamenech se ocitl i hostinec Václava Píchy (čp. 13). Do základů vyhořely další čtyři domy. Likvidace požárů byla v průběhu 19. století mnohde na velmi primitivní úrovni. Střechy se polévaly konvemi a plameny mlátily mokrými hadry. V roce 1884 vyhořelo stavení Františka Ročka. Tehdy se k požáru dostavily požární sbory z Městce a Slepotic.
Jednoho únorového dne roku 1891 kolem sedmé hodiny ranní vznikl požár ve stodole sedláka Václava Píchy (čp.7). Oheň zasáhl i jiná stavení. Tvrdilo se, že požár byl založen ze msty. Snad ho měl založit syn Václavy Píchy. Jmenoval se rovněž Václav a bydlel v čísle 43. Otec mu nedal statek, což mohl být důvod ke žhářství. Druhého července 1897 začalo hořet v čísle 24 patřícím rolníkovi a hostinskému Františku Vrátilovi. Plameny přeskočily na stavení číslo 36 Václava Nováka a poté na stodolu Františka Sedláka (čp. 38). Oheň se do obce vrátil o Velikonocích roku 1901. Vznikl z neznámých příčin v čísle 18, které patřilo Václavu Uhlířovi. Shořela pouze střecha a stodola. Šestého srpna 1907 zasáhla Turov pro změnu větrná smršť, která napáchala velké škody na majetku.
V roce 1910 pověrčiví lidé očekávali konec světa. Země toho roku prošla ohonem Haleyovy komety a mnozí lidé měli skutečně strach, že se něco stane. Místní kronikář na straně 241 obecní kroniky uvádí popěvek, kteří si lidé zpívali: „Ta Haleyova kometa smete lidi ze světa!“ O rok později se 8. srpna objevila v obci kulhavka a slintavka. Nejprve se vyskytla v hospodářství Jana Hyksy (čp. 8) a zakrátko se rozšířila po všech chlévech. Dne 20. listopadu se konala dezinfekce. V tomtéž roce se v obci vyskytla také spála. Nejdříve onemocněly děti, jako první žákyně Jelínková, dcera nájemce hostince (čp. 13), zanedlouho nato dcera Čeňka Ročka z čísla 49. Postupně onemocnělo 14 dětí, nezemřel však nikdo. Epidemie trvala od 16. ledna do 7. března 1911 a o nemocné se staral obvodní lékař MUDr. Zemánek.
Na Zelený čtvrtek 20. dubna 1920 v obci opět hořelo. Požár vznikl před devátou hodinou ranní u Františka Kohoutka v čísle 16. Oheň přeskočil na sousední stavení číslo 46 Františka Hloupého. Tento požár způsobila jiskra od kol projíždějícího vlaku a sjely se k němu hasičské sbory z Uherska, Městce a Slepotic. Oheň řádil také v roce 1925 u Kateřiny Slanařové v čísle 47. Třináctého května 1933 kolem deváté hodiny noční pak vznikl požár v neobydleném domku číslo 11 Františka Žáčka. Příčina požáru tehdy nebyla zjištěna.
Poslední katastrofou, která ve sledovaném období postihla obec Turov, byla velká bouře 25. května 1935. Přihnala se v jednu odpoledne od Jeleního a blesk zapálil stodolu slečny Marie Lišanové z čísla popisného 6.
Použitý materiál:
1) SOKA Pardubice: Obecní kronika Turova (I. kniha)
