Poté, co v roce 1560 prodal Jaroslav z Pernštejna panství Pardubice a Kunětickou horu arciknížeti Maxmiliánovi, pověřil nový vlastník správou svého majetku hejtmana, úředníka z řad nižší šlechty, kterého řídil a kontroloval prostřednictvím královské komory. Prvním pardubickým hejtmanem se stal v roce 1563 (do té doby spravoval panství bývalý pernštejnský úředník Burjan Svítkovský ze Škudel) Jiří Adelsbach z Damsdorfu, pocházející ze starého slezského rodu, původně žijícího v okolí Svídnice. Jiří Adelsbach z Damsdorfu přišel do Pardubic se svou ženou Evou Nyncovou, která zemřela v roce 1574 a zůstala po ní dcera Anna Marie. Podruhé se oženil v roce 1578 s Annou Cedlicovou (Zedlitz v. Wilkau). V Pardubicích žily také dvě Jiřího sestry: Dorota, provdaná za Hynka z Konecchlumí a Eliška, provdaná za Jiřího Branchyze. Dcera Anna Marie držela statky Zaječice, Holíšovice, Nabočany a Houbice a byla dvakrát vdaná, poprvé za Petra Kryštofa Kapouna ze Svojkova (†1621) a po něm za Ladislava Bedřicha Lukavského z Lukavice (†1648).
Brzy po svém příchodu do Pardubic začal Jiří Adelsbach kupovat ve městě domy
a další nemovitosti (od roku 1564 prošlo jeho rukama celkem devět domů – čtyři na náměstí
a v jeho okolí, dva na Zeleném předměstí a tři na Bílém předměstí), provozoval
mlýn „Na Haldě“ a prováděl různé obchodní transakce, i když to bylo v přímém rozporu
s pokyny české komory. Ani jeho podřízení se příliš nezatěžovali dodržováním
pravidel, a tak během svého působení musel propustit za defraudaci pět důchodních
a jednoho sirotčího písaře. Tyto časté defraudace ho zřejmě přiměly k tomu, že z hejtmanského
úřadu roku 1591 odešel. Přesto však vydržel na svém místě na tehdejší
dobu nezvykle dlouho. Rok poté, 24. dubna 1592, Jiří Adelsbach zemřel a byl pochován
v chrámu sv. Bartoloměje.
Adelsbachův náhrobní kámen byl na stránkách Zpráv již podrobně popsán
(J. Kotyk: Náhrobník Jiříka Adelsbacha z Damsdorfu u sv. Bartoloměje ZKPP s. 35, roč.
1982), kolem erbu, který je na něm vytesán, zůstává však stále několik otázek. Jde
nejen o barevnou stránku znaku, tedy nejasnost, kterou náhrobní deska sama o sobě
vyřešit nemůže, ale i o přesnou podobu Jiříkova erbu.
Augustin Sedláček napsal v hesle „Adlšpach z Damstorfu“ v 1. díle Ottova slovníku
naučného z roku 1888: „Ve znaku měli korunovaného lva ve štítě rozděleném barvou
červenou a stříbrnou“ a tento popis doprovázela odpovídající kresba Vojtěcha Krále.
Stejný znak Adelsbachů použil Král o dva roky později ve své Heraldice. Přitom už
v roce 1885 Conrad Blažek ve své knize Adel von Oesterr. Schlesien uvádí jako znak
Adelsbachů z Damsdorfu štít červeně a modře dělený se lvem opačných barev, se stříbrným
mlýnským kamenem ozdobeným šesti černými vlevo zahnutými kohoutími pery
v klenotu a s modro-červenými přikryvadly. Stejně popsal znak i ve svém dalším díle
Der mährische Adel z roku 1899. S touto knihou byl již Augustin Sedláček obeznámen,
a když v roce 1925 vydal Českomoravskou heraldiku II., odkazuje v ní již na barevnou
variantu Blažkovu. Josef Sakař ve svých Dějinách Pardubic nad Labem z roku
1928 (IV/2, obr. na str. 191) vycházel z Ottova slovníku a tím svedl i další autory, kteří
se osobou Jiříka Adelsbacha z Damsdorfu a jeho erbem zabývali.
Sedláčkova Českomoravská heraldika II. navíc
přidává zajímavou poznámku o pardubickém
hejtmanovi Jiříkovi Adlspachovi: „na pečeti jeho
spatřuje se lev Český vzpřímený, ale nekorunovaný,
a jako klenot žernov“. A to nás přivádí k podrobnosti,
která se dá na náhrobku snadno ověřit – lev
zde má skutečně dva ocasy.
V roce 2012 vyšla kniha Martiny Hrdinové
Erby ctihodné šlechty slavného Království českého.
Jde o komentované kopie dvou rukopisů z 80. let
17. století, uložených na zámku v Dírné u Soběslavi
– erbovníku Kryštofa Viléma Haranta z Polžic
a Bezdružic (inv. č. 56) a erbovníku Václava Ignáce
Vratislava z Mitrovic (inv. č. 58). Oba dohromady
obsahují 2343 erbů představujících 938 šlechtických
rodů (resp. 964 včetně neurčených). Najdeme
mezi nimi i čtyři erby Adelsbachů z Damsdorfu.
Znaky z prvního erbovníku (erby č. 46 a č. 919) zcela odpovídají Blažkovu popisu.
V druhém erbovníku (erby č. 990 a č. 2183) jsou barvy štítu obrácené a mlýnský
kámen leží na vějíři z kohoutích per v počtu 19, resp. 21. Pro nás je podstatný právě
erb č. 990, protože na něm je nakreslen lev dvouocasý.
V době, kdy oba erbovníky vznikly, bylo povědomí o tom, jak který šlechtický
znak vypadá, určitě velmi dobré, a jejich vypovídající hodnota pro české a moravské
prostředí je obrovská. Zdá se, že někteří členové rozvětveného rodu Adelsbachů svůj
znak pozměnili, aby se od ostatních odlišili, a že k této rodové větvi patřil i pardubický
hejtman Jiřík.
Popis erbu Jiříka Adelsbacha z Damsdorfu by tedy měl znít takto: V modro-červeně
děleném štítě dvouocasý lev opačných barev, na štítě kolčí přilbice s točenicí
a červeno-modrými přikryvadly, v klenotu stříbrný mlýnský kámen před kytou z černých
kohoutích per.
