Červen 2025

V létě roku 1866 vypukla prusko-rakouská válka, která poznamenala i naše město Pardubice. Po prohrané bitvě u Hradce Králové prchalo přes naše město rakouské vojsko. Poražený 9.husarský pluk knížete Liechtensteina odpočíval na Veselce. Dne 4. července 1866 o 5.hodině ranní ohlašoval císařský kyrysník po Pardubicích příchod pruského vojska. Poslední rakouské jednotky zapálily za sebou dřevěný most přes Labe.

Kdo se s ní setkal – a těch jsou zástupy ze všech měst a vesnic celých východních Čech – byl v rozpacích, neboť tak určitý, energický tón řeči, takové imperativní vystoupení jako u pardubické paní Mesányové sotva se našlo u jiné ženy, i takové, jež byla manželkou lékaře, primáře, populárního chirurga, jež zná z vlastní ošetřovatelské prakse i jinak lidskou bídu a dovede s ní bez dlouhých cavyků zatočit, ať v ordinaci nebo v nemocnici. Toto poznání tělesné bídy, lidské mizérie vedla paní Mesányovou k bezměrnému soucitu se všemi trpícími, zároveň však k heroickému odboji proti maloměstské společenské konvenci, salonním kejklům, paničkovským pokryteckým líbeznostem a všelijakému tomu rukulíbání, pro které mívala chlapsky drsná slova.

Největším pokladem školy v pravém slova smyslu není ani výstavná budova, ba ani pracovny vybavené nejmodernější didaktickou technikou (to jsou jen podmínky nutné, ne však postačující), ale učitelské osobnosti. Tato skutečnost platila, platí a bude platit i v budoucnosti. Na sezemické škole působila řada učitelů, kteří takovýmito osobnostmi byli. Na mnohé z nich se ještě dodnes ve městě i okolí s úctou a láskou vzpomíná. V jejich čele rozhodně stojí emeritní ředitel sezemické obecné školy František SCHILLER. Narodil se 27.března 1844 v Dašicích.

Na základě poznatků získaných s ročním cyklem Filmového matiné dozrávala snaha k popularizaci filmové tvorby, která vedle literatury, rozhlasu a televize patří mezi nejrozšířenější masové komunikační prostředky; snaha prostřednictvím aktivního a systematického poznávání filmového umění seznamovat zájemce se současností a historií jednotlivých národních kinematografií. Proto z ústřední Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí v Praze a Československé filmotéky Praha byl dán popud k založení Klubu přátel filmového umění.

Vrchnostenský soud na pardubickém zámku nemohl si naříkat na nedostatek práce, ňešil různé spory i přestupky poddaných a těch nebylo málo. Dost často byly to spory majetkové, spory mezi dědici a byly to spory někdy zbytečné, dalo se jim předejít, kdyby zavčas bylo uděláno poslední pořízení nebo zápis do knih. Platila a i dnes platí stále zásada „quod non est in actis, non est in mundo“ – co není ve spisech úředních, toho není na světě.

Genealogie mě zaujala již v mládí, kdy jsem slýchal vyprávět o našich předcích, emigrantech z Kladska. Ale největší vliv na mě měl můj strýc, který začal psát kroniku rodu Ullrichů z Moravanskýho. Za tím účelem objížděl všechny příslušníky našeho rodu a vyptával se jich na vše, co si pamatovali, nebo co ve svém mládí slyšeli vyprávět o svých předcích, jejich zvycích a příhodách. Vypracoval také neúplný rodokmen našeho rodu.

Nedávno jsme v našem časopise otiskli článek o studentském majálesu roku 1947 1) a později pak dva příspěvky k případu vraždy L.Krátkého z ledna 1949, doplněné archívními dokumenty z fondu bývalého bezpečnostního referátu ONV v Pardubicích. 2) V této studii chci vysvětlit okolnosti, z nichž vyrostlo podhoubí „causy KrátkýBy“. Půjde i o další doklady studentského odporu vůči komunistickému režimu, jenž se etabloval v únoru 1948.

Málokterý Pardubák ví, že v Pardubicích sídlí jedna z největších a nejstarších brontosauřích skupin. To je způsobeno tím, že pardubický základní článek Asociace Brontosaura Punťa zdaleka není jen regionální záležitostí. Na brontíky z Pardubic narazíte spíš v Babiččině údolí nebo na hradě Lichnici než v našem městě. Akcemi pardubického brontosauřího centra prošly stovky a snad i tisíce mladých lidí, kteří v drtivé většině paradoxně nebyli a nejsou z Pardubic.