Budu vám vyprávět útržky ze života muže, jehož jméno mi ještě před šesti sedmi roky (jako asi nyní vám) neříkalo vůbec nic. Jméno Jan Konečný, nebo jak se psal v době své spisovatelské činnosti ve Vídni, Jan Nepomuk Konečný, jsem poprvé četl v seznamu čestných občanů města Pardubic, který zveřejnil archivář Zdeněk Bičík.1*
Protože Konečný byl do tohoto seznamu zařazen bez přesvědčivého, jednoznačného udání data udělení Čestného titulu (Bičík uvádí pouze „před rokem 1887″) a protože se nikde jinde v souvislosti s čestnými občany Pardubic o Konečném nemluvilo, rozhodl jsem, že se pokusím poznat blíže tuto do té doby mi neznámou osobnost.
Jiří PertPpíše o Konečném stručně jako o rodáku z Rokytna u Sezemic a jako o spisovateli příruček češtiny ve Vídni, který zemřel v roce 1887 v Pardubicích. Ottův slovník naučný3) uvádí, že byl soukromým učitelem češtiny ve Vídni, načež že žil jako soukromník v Pardubicích, dr. František Ladislav Rieger4) potvrzuje, že se zabýval mnoho let vyučováním češtiny ve Vídni a dr. Constant von Wurzbach5), Konečného současník ve Vídni, uvádí totéž. Takže narodil se v Rokytně, působil ve Vídni, kde vyučoval češtině a psal gramatické příručky, pak žil jako soukromník v Pardubicích, kde zemřel. Co bylo mezi těmito jednotlivými etapami?
Jan (Nepomuk) Konečný se narodil v Rokytně u Sezemic na Pardubicku 12. listopadu 1816 v rodině chalupníka Jana Konečného a jeho ženy Marie v čp. 546). V Rokytně vychodil místní školu. Ve školním roce 1829/30 se s ním jako s třináctiletým žáčkem setkáváme ve škamnách první gramatikální7) třídy královéhradeckého gymnázia. V prvních dvou ročnících za něj otec platil školné, pak byl od školného osvobozen. Ve třetí třídě ve školním roce 1831/32 nebyl (pravděpodobně pro nemoc) klasifikován a třídu v následujícím školním roce opakoval. Gymnázium opustil po skončení 4. ročníku v roce 1834. Byl vynikajícím žákem, ve všech ročnících měl na konci roku vždy ve všech předmětech (v náboženství, latině, matematice, dějepisu, zeměpisu a ve vyšších třídách i v řečtině) samé výborné.8) V roce 1836 je již ve Vídni. Možno tak usuzovat z toho, že v předmluvě ke knize „Teoreticko-praktické navedení…“, vydané v roce 18429), píše: „…již šest let privátně vyučuji českoslovanské řeči…“.
„Teoreticko-praktické navedení…“ bylo Konečného první jazykovou příručkou, kterou ve Vídni vydal. Ve druhém vydání vyšla v roce 1847 a ve třetím v roce 1849.
Tří vydání se dočkal i „Ouplný kapesní slovník“ (1. vydání 1845, 2. vydání 1851 a třetí 1855).10)Uvědomíme-li si, že první vydání Slovníku připravil Konečný již jako 29 letý, bylo to na jeho mladý věk dílo rozsahem náročné, vypovídající o jeho píli i autorských schopnostech, přitom záslužné, vzniklé z ušlechtilých pohnutek, které nejlépe osvětluje Konečného předmluva ke Slovníku: „Již po dlouhý čas cítilo welectěné obecenstvo newyhnutedlnou potřebu stručného slowníku, jenžto by pokrokům naší literatury, za nejnowějších časů učiněným, vyhowěl; wšak nadarmo se po pomoci takowé ohlíželo. Dosawadní dílo toho druhu Thamem sepsané jest tak neauplné a chatrné, že sotwa nepatrnému požadowání swého času wyhowělo, neřku-li wyššímu našeho nynějšího literárního postawení. Při wždy úplněji nabyté přeswědčenosti o weliké potřebě slowníku kapesního pro jakéhokoli stawu osoby, zwláště v krajinách českoslowanských žijící, odhodlal se spisowatel tu práci na sebe wzíti. Použiw k tomu wýborného slowníku wysoce zasloužilého a slawného Josefa Jungmanna a wšech jiných zřídel toho druhy co nejpilněji, osměluje se nyní weledrahým ctitelům českoslowanského nářečí swou práci podati s tím doložením že, obzwláště w německo – českém díle, snažně hleděl, – aby slowník tento pouhou slow zbírkou nebyl, – vvšude, kde duch jazyka českého ve zwláštní původnosti swé wyswítá, slowné hmoty rozmanitými mluwenř způsoby co nejmožněji ožiwiti, a jej každému – duchownímu, důstojníku, ouřadníku, lékaři, umělci, učenci a.t.d. upotřebytelným učiniti. Pročež také wýznamy z oboru wědeckého, umění, průmyslu, řemesel bedliwě z dobrých pramenů se wyčerpaly a wzdělaly, tak že wšem třídám společnosti občanské slowníkem wyhowěno bude.“
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1997, číslo 11-12.
Autor: Miroslav Klimpl
