kppardubicka

Věnujme se nyní zásadním poznatkům o Národní obci fašistické v Pardubicích, jak vyplynuly z výslechových protokolů. 24) 22. února 1933 byli vyslechnuti J. Černík, V. Černíková, Z. Kolařík, dr. Kučera a jeho žena Berta, A. Ludvík, S. Manych, dr. H. Nutz, F. Smola, J. Škutchan, ing. S. Šťovíček, J. Teplý a K. Zástěra. J. Černík (bytem Jiráskova ul. 969) vypověděl, že t. č. náčelníkem NOF v Pardubicích je stavitel V. O. Medek, místonáčelníkem dr. H. Nutz, pokladníkem soudní rada R. Jungr., krajským náčelníkem dr. F. Novotný.

Letos tomu bylo 60 let od doby, kdy byly ke konci druhé světové války v roce 1944 provedeny tři nálety bombardérů na naše město. Nálety způsobily oběti na lidských životech a velké materiální ztráty. Na přiložené tabulce jsou uvedeny údaje, týkající se těchto náletů. Obsahem tohoto článku není podrobný popis průběhu náletů, ale jejich následků.

Život Při studiu materiálů týkajících se odboje a okupačních událostí v Pardubicích jsem častokráte narazil na jméno policejního lékaře MUDr. Jana Hrocha. Byl u mnoha závažných událostí, nikdy o něm nebylo psáno něco v negativním smyslu, a tak je bezesporu potřebné si jeho osobnost přiblížit. Nebylo to jednoduché a pouze díky MUDr. Jiřímu Potěšilovi a ing. arch. M. Petráňovi st. se mně podařilo kontaktovat se synem Dr. J. Hrocha Ing. Ivan Hroch žije v Teplicích a velice ochotně mně vyhověl a poskytl mně zajímavé podrobnosti. Všem děkuji za milou pomoc.

Jak uvádí kronikář (str. 34), byly návštěvy ohnivých kohoutů v Ostřešanech (název se používá od r. 1923) velmi časté. Roku 1818 vyhořelo stavení čp. 72, patřící Václavu Vosáhlovi. Roku 1820 byl velký požár. Vyhořelo celkem devět stavení (např. čp. 11, patřící Jiroutkovi, čp. 14, patřící Štěpánkovi, čp. 24, patřící Matěji Šafránkovi atd.) V roce 1842 vznikl oheň ve stodole Karla Štěpánka (čp. 82). O pět let později lehla docela popelem chalupa Františka Voženílka (čp. 77).

Pardubická rodačka, sólistka opery Národního divadla v Praze, paní Vlasta Urbanová ? Jiroušková se dožila 22. května 2004 krásných 90 let. Narodila se v Pardubicích Rosice n. Labem, kde její otec Ing. Bohumil Urban byl finančním komisařem tamního cukrovaru. Ten, když poprvé spatřil svou dcerušku, zvedl ji do výšky a zvolal: Sakra žábo, ty musíš být zpěvačkou! Sám byl velmi dobrý zpěvák, umělecky vzdělaný a tak to byla narážka na jeho vlastní nesplněný sen.

Setkání starých spoluobčanů vyznačují se temperamentní rozmluvou, jejíž podstatou jsou ?vzpomínky ? střípky? na doby jejich mládí. Co bylo včera, si nepamatují, ale o době mladosti mluví, jako by to byla současnost. Při těchto schůzkách zapomenou na současné starosti a hlavně bolesti, které je pronásledují, žijí duchem svého mládí. Vzpomínky bývají různé, nejčastěji jsou to vlastní prožitky nebo převzatá vypravování z ústní tradice od jejich otců, dědů, pradědů a prapradědů. Někdy se neúmyslně něco přidá, jindy ubere a obraz doby je před námi. Uklidněme se a začtěme do ?vzpomínek ? střípků? z doby před 100 lety. Poznáme, jak se v městečku a jeho okolí kolem roku 1900 s širokou tolerancí +- 50 let žilo.

Teprve v podvečer státního svátku dne 7. května 2004 se uskutečnilo slavnostní odhalení dobudovaného památníku 51 mučedníkům v Přelouči, kteří položili životy za svobodu národa nebo byli umučeni v německých koncentračních táborech v průběhu 2. světové války v letech 1939 ? 1945. Je třeba připomenout, že první pokus o připomenutí obětí prvního a druhého odboje se pokusili představitelé města Přelouče již dne 9. května 1947 položením základního kamene pro budoucí památník, k jehož realizaci však v důsledku politických změn již nedošlo. Teprve později, dne 6. května 1990, došlo v parčíku u sokolovny k odhalení památníku obětem fašismu a rasismu, v jehož tělese byl uložen tubus se jmény 51 obětí. Tato anonymita byla později důvodem dobudování stávajícího památníku, a to doplněním o desky s vytesanými jmény všech obětí.

Dne 2.4.2004 se ve věku nedožitých 74 let naplnil pozemský život Milady Večeřové (rozené Jiskrové), která podstatnou část svého aktivního života v Pardubicích nejen prožila, ale navíc se tímto prostředím inspirovala ve svém literárním úsilí.

Firma KAPO, továrna na perník byla založena v roce 1924 podnikateli Kafkou a Poprem. Vznikl rodinný podnik, v němž pracovali na výrobě perníku členové rodin a jeden účetní. Podobných výrobců perníku bylo v Pardubicích v té době několik. Perník se vyráběl pouze ručně. Firma KAPO vsadila na postupné zavádění strojní výroby a rychle se rozrůstala. Ve větších městech otevírala své prodejny a velmi dobře prosperovala. V roce 1939 byla firma zabrána Němci, protože se jednalo o židovský podnik. V roce 1944 byla továrna při bombardování zasažena a zčásti zničena. Při náletu zahynulo 23 zaměstnanců firmy. Po válce potomci zakladatelů firmu obnovili a ještě zvětšili.

V sobotu 13. března 2004 odhalili bývalí příslušníci Pomocných technických praporů ? Vojenských táborů nucených prací a členové Konfederace politických vězňů na budově bývalého okresního úřadu pamětní desku. Bronzová deska, kterou vytvořil sochař Josef Procházka, bude trvalou připomínkou na 280 000 odsouzených a 248 popravených lidí. Ve věznicích bylo 4000 lidí mučeno či zastřeleno. Ve vojenských táborech nucených prací prošlo ?převýchovou? 60 000 mužů.