Zprávy KPP 11-12/2002

Ves u potoka Bilence Chrbotovského, západně od Pardubic, bývala samostatným zbožím. Svítkovský ze Škudel připomíná se roku 1575 v knihách chrudimských. Tvrz zdejší stávala nejspíše na vyvýšeném místě při jižní straně silnice nade mlýnem, který se uvádí již v urbáři Pernštejnském. Sídla byla prvotně rozložena směrem potoka k jihu kolem návsi, na níž byla postavena v roce 1885 kaple.

Všechny náboženské svátky mají svou historickou tradici. Platí to především o oslavě Velikonoc, oslavě vzkříšení ? zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jak v Pardubicích, tak i v dalších farnostech regionu se po bohoslužbě shromáždili věřící i četná veřejnost k oslavě tohoto svátku. Na Pernštýnském náměstí a okolních ulicích byly postaveny provizorní oltáře ozdobené zejména břízkami, kočičkami a jarními květy. Od arciděkanského kostela sv. Bartoloměje pak vyšel velký průvod, který se vždy zastavil u jednotlivých oltářů (za účasti četné veřejnosti) ke společným modlitbám. Po řadu let tak pardubičtí mohli slyšet slova modliteb známého pardubického arciděkana mons. V. Šetiny. Průvod se zastávkami pokračoval historickou částí města a svou pouť zakončil opět v arciděkanském kostele.

Roku 1890 vystavěl v Pardubicích místní obchodník Josef Střebský, nynější Sochorův hotel. V té době byl to hotel moderní vkusně zařízeny, s ústředním topením a řádným větráním zkrátka první hotel v Pardubicích a možno říci v celých východních Čechách. Při hotelu byla také zvláštní prostranná kavárna a vinárna. Budovu stavěli místní stavitelé Kašpar a Manych.

Ve finálním úseku při výstupu na Kunětický vrch pozornějšímu návštěvníkovi neunikne, že se na jeho severním svahu obráceném ve směru k Hradci Králové rozprostírá jakási polozakopaná stavba, připomínající svým zaobleným tvaroslovím obrannou pevnostní architekturu, známou z českého pohraničí, budovanou v průběhu 30. let minulého století. Proč se ovšem tato budova pevnost nachází právě zde, uprostřed východních Čech, v naší přítomnosti a jakému protivníkovi má čelit, je řadou otázek, na něž lze odpovědět, když odbočíme ze stávající turistické trasy před poslední zákrutou a po nově vydlážděné cestě se vydáme ke vstupní bráně záhadného areálu.

Na Třídě Míru v těsném sousedství Grandu nás upoutává svou výstavností a rozlehlostí, v poslední době však bohužel i svou celkovou zdevastovaností památný Krausův dům (čp. 114 ? 10 n.), před listopadem 1989 známý jako Dům techniky. Po vzniku nového Domu techniky na náměstí Republiky vystěhovaný Krausův dům osiřel a chátral, jen v jeho přízemí donedávna působila prodejna firmy Doktor. Omítka domu opadávala, takže bylo třeba zřídit kvůli bezpečnosti chodců ochranné sítě. Dnes je dům vystěhován a čeká jej nové využití. Podle informace ředitele Pražské správy nemovitostí Mgr. Ondřeje Heřmana z 11. července t.r. jej koupila tato instituce, která nepochybně bude respektovat statut domu jako městské kulturní památky a provede sanaci architektonicky cenných prostorů zdevastovaných v období komunismu.

Je známo, že za rakousko-uherské monarchie byla řada projektů stavby železnic, které se však vlivem 1. světové války už stavět nezačaly a mladá ČSR už pak neměla prostředky na jejich pokračování. Nutno dodat, že měla problémy s přestavbou a dodatečnými stavbami, aby pokryla spojení s jednotlivými částmi republiky, kdy oproti dřívějším časům monarchie, kdy hlavní tahy byly ve směru sever ? jih, nastala změna a hlavní tahy musely směřovat od západu k východu.

Před časem jsme obdrželi díky laskavosti p. ing. Vladimíra barona Krause z Prahy zajímavé dokumenty z rodinného archivu Krausů, týkající se rozhodování jeho předka poštmistra Josefa Krause (1810 – 1892) ve věci starostenské funkce v Pardubicích. Přinášíme v českém překladu dopis Josefa bratra Alfreda (1824 – 1909) odeslaný z Vídně 14. prosince 1860, rezignační dopis J. Krause z 10. listopadu 1867 a přehled pardubických starostů v období let 1850 – 69.

Koncem roku 1950 v rámci probíhajících organizačních změn celé koncepce chemického průmyslu na území Československa došlo ke vzniku samostatného výzkumného pracoviště s názvem Výzkumný ústav všeobecné chemie. Toto výzkumné centrum v areálu Rybitví nedaleko Pardubic vzniklo odlukou od původního mateřského závodu Spolku pro chemickou a hutní výrobu, který byl o něco později přejmenován na Východočeské chemické závody. Ředitelem nového pracoviště byl Ing. M. Stodola.

Ve Zprávách KPP z roku 1982 byla na str. 262 zveřejněna fotografie, v té době zřejmě velmi objevná, soudě podle textu, kterým pan dr. Jiří Kotyk publikovaný snímek doprovodil:

Ve Zprávách KPP z let 1996 a 1997 jsem vzpomínal na své působení v pardubickém muzeu v létech 1945 ? 1952. To byla vlastně jen první část oněch pamětí. Jistě nejzajímavější, přece však ne zcela úplná, protože mé působení v muzeu končí až rokem 1987, kdy jsem odešel do důchodu. Druhé období, k němuž bych se rád ještě alespoň jednou na stránkách našeho časopisu vrátil, bylo poznamenáno neobvyklými zásahy politické moci, tehdy u nás rozhodující. Tato rozhodnutí byla ve svých důsledcích někdy zcela nepochopitelná a často dosti smutná. Ale v zájmu historické pravdy nelze zamlčet i tu okolnost, že právě mezi léty 1960 ? 1970 se stalo pardubické muzeum, díky shodě příznivých náhod, známým v celém světě.