Zprávy KPP 5-6/1997

„Paní profesorko, my se jednou na tý Sibiři sejdem,“ uzavřel pochmurnou věštbou ing. arch. Miroslav Petraň, ve školním roce 1969-70 ještě student pardubického gymnázia, jednu z nesčetných debat na téma okupace – bratrská pomoc. Na Medarda roku téhož mi vyšší moc ústy inspektora Zajíce oznámila, že „jsem se zpronevěřila poslání socialistického učitele a musím ochutnat styk s dělnickou mládeží blízkou manuální výrobě“.

Skutečně – v Pardubicích byla více jak desítka stálých kin. Sice ne najednou, ale postupně jich zde takové množství bylo. Nebude jistě na škodu vydat se po jejich stopách. První stálé kino v Pardubicích vzniklo před 85 lety v tzv. Dělnickém domě, tj. v budově, v níž je dnes na sídlišti Karlovina Myslivecká restaurace. Kinu se říkalo „Lido-bio“ a bylo zrušeno krátce po skončení druhé světové války. V roce 1913 byl dán v Pardubicích do provozu další biograf.

Cesta za filmovým dramatem je velmi složitá: Začíná u starých Řeků, vede přes středověké eposy, lidovými fraškami, přes renesanční shakespearovská dramata, prozaickými literaturami všech národů, dlouhými obdobími, kdy o filmu nebylo ještě ani zdání až do okamžiku, kdy Lumiérův objev poskytl možnost přenést drama života a člověka na kinematografické plátno. Film má být nejbohatším dědicem všech těchto staletími prověřovaných tradic.

V pozůstalosti po svém otci – Ing. Karlu Petráňoví – jsem asi před 40 lety objevil německý písemný materiál z druhé světové války, který se týkal obžaloby německého lidového soudu (75 stran) a rozsudek jménem německého národa (40 stran) ve věcí ilegální vojenské organisace „Obrana národa“ a jejích členů (především plukovníka Josefa Tacla, štábního kapitána Zdenka Tvrze a Frant, Přibyla, majora Totuška a št. kap. Karla Zadiny).

Už od dob národního osvobození patřili učitelé mezi nejobětavější vlastence. Proto nepřekvapuje, že za obou válek řada z nich byla zapojena do odboje. V I. světové válce značnou část důstojnického sboru legií tvořili právě učitelé. Mnozí z nich pak po válce zůstali v armádě, stali se základem velitelského sboru nově se tvořící armády a mnozí získali i generálské epolety. V II. světové válce byla opět řada převážně mladých učitelů v zahraniční armádě, ale daleko více jich tentokrát bylo zapojeno do odboje doma v protektoráte.

Druhá Škola s německým vyučovacím jazykem na pardubickém panství byla v obci Moravanské. Moravanské (něm. Sehndorf) byla obec založené v roce 1782 na vysušeném Moravanském rybníku a osazena emigranty německé národnosti z Kladska. Neměla dlouho svoji vlastní Školu, děti navštěvovaly původně školu v Dašlcích, kde se vyučovalo samozřejmě česky. Pak byla založena (asi kolem r. 1 840) t, zv. stěhovavá Škola.

Pokusem o řešení problému robot byla tak zvaná Raabova reforma. Vedly k tomu nejem opakující se selské bouře, ale i poznání, že hospodářství založené na robotní práci je málo efektivní. Dvorní rada František Raab, pozdější ředitel komorních a bývalých jezuitských statků, navrhl rozdělit poddaným půdu, kterou vrchnosti přímo obhospodařovaly. Protože poddaní neměli prostředky na zaplacení této půdy, navrhoval dát půdu do dědičného nájmu s tím, že poddaní budou vrchnosti platit nájem za roboty a naturální dávky musí poddaní zaplatit náhradu v penězích.