Zprávy KPP 5-6/2000

Zdá se mi, že hořejší větou dr. Novák správně a případně vystihl povahu mého působení a význam ?Osvěty lidu? na českém východě a severovýchodě. Od počátku své dráhy novinářské chápal jsem své povolání jako učitelskou a vychovatelskou službu, konanou v zájmu veřejnosti. Tisk jest informátorem, rádcem a vůdcem dospělých, má vskutku vysoké, ideální poslání a ovšem i velikou odpovědnost. Cíl, který jsem si vytkl krejcarovými časopisy Lidem a Ruchem a potom Osvětou lidu, byl: pracovati k duševnímu a mravnímu povznesení českého lidu, naučiti ho, aby dělal podle Havlíčka politiku rozumnou a poctivou a spoléhal především na sebe, svou sílu hospodářskou a váhu kulturní, slovem, abychom všestranným rozmachem a dobrou organisací všech sil a sileček živého národa spěli k svobodě a samostatnosti politické.

Před časem padl v redakční radě názor, že by se do Zpráv měly dostat i nějaké aktuality. Tato forma článků ve dvouměsíčníku je sice sporná, ale navzdory všemu se o to pokusím.

V roce 1915 – v roce 500. výročí upálení M. Jana Husa v Kostnici – měl být v Pardubicích odhalen jeho pomník. Pro jeho postavení byl vytvořen spolek, u nějž však zatím neznáme datum jeho vzniku ani se nám nezachovala jeho agenda.1) Víme jen, že duší spolku a pravděpodobně i ideovým otcem myšlenky byl pokrokářský novinář Alois Hajn (1870 – 1953).2) V předsednictví spolku se vystřídali starostové města Františka Kuchynka a ing. Josef Prokop.

Nejen Smetanovy opery, tvorba symfonická a komorní, ale také jeho skladby sborové mají v české hudbě význam zakladatelský. I v době předsmetanovské bylo v české hudbě již mnoho skladatelů sborů na české texty. Byly to zejména čtverozpěvy premostráta Jana Pavla Martinovského, právníka Eugena Leopolda Měchury, švagra Palackého, Josefa Vorla (autora zdařilé písně Nad Berounkou pod Tetínem aj.), profesora varhanické školy Josefa Leopolda Zvonaře, Františka Škroupa, učitelského synka z Osic a dalších, jež sehrály zcela pochopitelně velmi významnou roli v celém procesu obrozenského hnutí a úsilí v oblasti českého kulturního života.

I když byla tato armádní složka zrušena v 90. letech 20. století, přece se výrazně zapsala do historie Pardubic. Kupodivu je ve Vojenském historickém archivu v Praze – Karlíně uchováno dostatek dobových dokladů včetně rozkazů přímo z dob vzniku čs. železničního pluku 1 v Pardubicích.1)

Každý, kdo prožil nacistickou okupaci, prožil peklo nejistoty, strachu a těžkých předtuch. Na okupaci nelze zapomenout. Vzpomínám-li dnes na to, co bylo před půl stoletím, vybavují se mi jen určité události, které snad ani nebyly důležité, ale za nimi vždy byl strach a nejistota. Vidím se na kole v tmavých polích, vezu dvě tašky plné vajec a vyhýbám se silnicím, aby mě nechytla kontrola. A další vzpomínka, já i můj muž v autobusu vezeme velký kufr, stoupli jsme si tak, aby nebyl příliš na očích. Je v něm půlka vepře a jedeme z Býště, kde jsme tu půlku za nekřesťanské peníze koupili. Ti, kteří nám různé potraviny prodávali, byli roztroušeni ve vesnicích kolem Pardubic. Nakupovalo se pozdě večer a v noci jsme přiváželi potraviny domů, celí šťastni, že nás nikdo nechytil.

Od pohnutých dnů heydrichiády uplynulo už téměř šedesát let, ale zájem historiků o toto období je stále živý. Protože přímých pamětníků této události kvapem ubývá, rozhodl jsem se ve svých osmdesáti letech ještě zavzpomínat na přední kontroverzní (jak se dnes s oblibou říká) osobnost pardubického odboje – Hanu Krupkovou.

Když přijímal dne 7. 3. 1900 na ustavující schůzi nového Českého olympijského výboru pan PhDr. Jiří Guth – Jarkovský funkci prvého předsedy, jistě netušil, že do velkých bojů o olympijské zlato jednou zasáhnou – byť jen nepřímo – i naše východočeská města Přelouč a Pardubice.

Poměrně úspěšný fotbalový klub SK Pardubice posílil v roce 1906 tehdy 18letý chlapec Ota Resch, syn nadlesního z Moravských Křižánek. Kopaná byla jeho zamilovaným sportem, a protože uměl, byl stabilním hráčem prvního mužstva, a to až do začátku první světové války. V ní však byl naneštěstí raněn s trvalými následky. S míčem to již nešlo. Fotbal ale neopustil. Stal se z něho funkcionář a nakonec předseda SK Pardubice.

27. 11. 1928 vypukl požár v domku pana Václava Špačka v Rybitví. Plameny se záhy rozšířily na sousední dům Františka Chocholouška a kůlnu Františka Košťála. Požár začal pravděpodobně od špatného komína. Půda Václava Špačka byla napěchována senem a tak vznikly několikametrové plameny. Žárem se vzňala vrata od stodoly pana Nechvíla. Pro žár a dým se lidé nemohli dostat do chléva, takže kráva, koza, dvě podsvinčata a množství králíků uhořelo. Požár pomohla uhasit nová motorová stříkačka, která přijela z Černé u Bohdanče. Pomáhali i vojáci z kasáren z Bohdanče.