Zprávy KPP 7-8/1994

Tento předválečný letec sloužil také v Pardubicích u 46. letky. V našem městě prožil potupný 15. březen 1939, kdy spolu se svým velitelem mjr.Alexandrem Hessem se u hangáru nestyděl za slzy. B. Tobyška (někde lze najít i Bohuslav Tobiška) se narodil 22.ledna 1914 v České Rybné u Žamberka. Jeho otec byl pekařem. Prošel s našimi legiemi v Rusku velký kus světa. B. Tobyška se původně začal zajímat o studium medicíny. To bylo v roce 1931, ale za čtyři roky pak přichází do Vojenské akademie v Hranicích, později prodělal velitelský kurs v Prostějově.

O protiněmeckém odboji studentů středoškoláků na bývalé pardubické reálce se nacházejí zmínky v několika publikacích vydaných reálným gymnáziem (1,2,3) a v publikacích Klubu přátel Pardubicka (4,5). O tomto odboji se zmiňují ve své práci i autoři Jičínský a Gottwald (6). Ve většině statí se však opakovaně vyskytují nesprávné údaje týkající se jmen studentů, dat jejich zatčení a pod.(1,2,4,5,6). Někdy jsou zase tyto události popisovány s poplatností tehdejšímu komunistickému režimu a jeho ideologii (3). Číslice mnou uváděné v závorkách odkazují na seznam literatury vzadu.

Po pravé straně dnes uzavřeného hlavního průchodu na hřbitov jak u zdi, tak i na druhé straně cesty se nachází část historie židovského podílu na rozvoji pardubického průmyslu a obchodu. Do výše čnící jehlanovité náhrobky z černého mramoru či leštěné žuly byly obvyklou součástí všech židovských hřbitovů s větším počtem členů obce a odpovídajícím vlivem a postavením v místě. Patřili k nim i představitelé náboženské obce. Na pardubickém židovském hřbitově je to především rodina Oesterreicherova. Rodina velkoobchodníků s potravinami a zvláště minerálními vodami vlastnila rohový dům na Pernštýnském náměstí, dnešní sídlo Okresní knihovny. Markus Oesterreicher stál v čele náboženské obce od jejího založení v roce 1859 až do roku 1901, více než čtyřicet let. Jiný z náhrobků patří rodině Winternitzových. Z nich Jakub Winternitz byl v čele obce dalších 25 let.

Letos 4.června tomu bude 500 let, kdy se v knihách pardubického panství poprvé objevilo jméno Vinař. Mezi 13 sedláky, kteří se přestěhovali z Podůlšan do Libišan, byl také Jan Vinař, který 4.6.1494 podle dohody zapsané v rybničních registrech směnil půl lánu a 2 pruty polí, 3 jitra a tři provazce luk a prut lesa v Podůlšanech za pole, která mu dal Vilém z Pernštejna od libišanského dvora. Tento Jan Vinař založil rod, jehož další příslušníci se v následujících staletích vyskytovali též v Platěnicích, Dvakačovicích, v Chrudimi, Dašicích, Borohrádku atd. Osudy tohoto rozvětveného rodu sepsal v pozoruhodné a obsáhlé kronice, jež vznikla v letech 1975-82, ing.Otakar Vinař, dlouholetý spolupracovník „Zpráv Klubu přátel Pardubicka“, který 3.května t.r. oslavil neuvěřitelné 80. narozeniny.

Spolu s Vilémem a jeho syny Vojtěchem a Janem z Pernštejna vstupují do naších zemí zcela nové městské a fortifikační budovatelské principy. U jejich zrodu stál nesporně královský architekt Benedikt Ried, jenž ve funkci projektujícího, ale neprovádějícího „werkmístra“ zaujal ústřední pozici, jíž naposled vykonával Petr Parléř z Gmúndu a jeho syn Václav. Od roku 1490 se s Riedem „služebné“ stýkal Vilém z Pernštejna jako nejvyšší hofmistr, od roku 1521 jeho syn Vojtěch, až do smrtí obou roku 1534. Ve funkcí zemského hejtmana na Moravě, povinného udržovat hradní a zemská opevnění, přicházel s Riedem do styku i Jan z Pernštejna.