Zprávy KPP 7-8/1998

Příchodem Dopravní fakulty do Pardubic byl splněn důležitý krok, t.j. získat třetí vysokoškolskou fakultu a tak otevřít možnost založení UNIVERZITY. Pro Pardubice, které jsou velkou dopravní křižovatkou, je umístění Dopravní fakulty ve městě zcela logické. Vždyť Pardubice mohou využívat čtyři základní dopravní systémy – železniční, silniční, letecký a lodní. V rámci železničního systému se nyní buduje důležitý evropský železniční koridor Berlín – Praha – Pardubice – Brno – Vídeň.

Náš Klub může sloužit jako prototyp při vzniku občanské společnosti, po které je tolik voláno. 10. března se uskutečnila výroční členská schůze, která bilancovala první rok samostatné činnosti KPP. Do roku 1996 byl jen zájmovým kroužkem KD Dubina. Koncem roku 1996 došlo k úplnému osamostatnění. Základními složkami činnosti KPP jsou: úterní besedy, turistika a Zprávy. Úterní besedy se konají v Domě techniky po celý rok mimo letní měsíce. V roce 1997 to bylo 29 besed, které navštívilo 1446 účastníků.

Karel IV. věděl, že má-li být jeho Praha důležitým evropským městem, pak musí mít univerzitu. Proto již v roce 1346 vysílá Arnošta z Pardubic – pražského arcibiskupa – k papeži Klimentu VI., aby projednal možnost založení ?generálního studia? (universitního studia) v Praze.

Na severním okraji pardubického okresu se mezi obcemi Dříteč, Zástava a Bukovina nad Labem nachází uprostřed zemědělského Polabí několik čtverečních kilometrů zcela umělé krajiny. Jde o skládku jemného elektrárenského popílku, který je zachycen ze spalin tepelné elektrárny Opatovice a ve vodní suspensi je dopravován na místo uložení. Jedna ze tří hrázemi ohraničených ploch je v současnosti zavodněna a třpyt rozsáhlé vodní hladiny je za slunečných dnů dobře pozorovatelný z Kunětické hory při pohledu na sever.

To je k neuvěření, kolik zájmu o převoznictví vyvolal skromný článek ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 3 a 4/1997 naší milé paní M. Chudé. Článek pana Chvály ze Zpráv č. 11-12 roč. 1997, je výstižný a pravděpodobný, pokud se týká převozu pana Píši, který byl mezi Rosicemi a Svítkovem. Podklady poskytnuté panem Píšou jsou obsažné a věrohodné. Dosud však žijí u nás stejně staří pamětníci, kteří mají na svém hřbetě již osmý křížek, jak se říká.

Kovářská rodina Blahnů, z jejíhož středu pochází Marie Magdalena, matka Barbory Clannerové a pozdější babička Karla a Eduarda Nápravníkových, je pro studium rodových vlivů na Františka Nápravníka nezbytná. Tradice tohoto rodu – kovářské řemeslo – není zcela nové. Toto kovářské řemeslo se dělilo po několik pokolení. Kovářem byl otec Marie Magdaleny Matyáš i Petr, její děd. Tento kovářský rod pocházel ze Žebráka.

Na podzim roku 1843 přišel do Pardubic jako fysicus čili městský úřední lékař mladý nadšený vlastenec MUDr. Josef Bojislav Pichl (1813 – 1888). Tehdejší provincionální město s necelými čtyřmi tisíci obyvateli včetně vojska (převážně jezdeckého, které zde bylo již desítky let domovem) mu dávalo víc než dost příležitostí k jeho buditelským aktivitám, hlavně k probuzení českého společenského života.

Pokrokářský novinář a politik Alois Hajn se narodil 30. května 1870 v Solnici v podhůří Orlických hor. Vystudoval gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Potom studoval filozofickou fakultu v Praze a ve Vídni. Patřil názorově k t. zv. pokrokové mládeži ovlivněné T. G. Masarykem. Jeho bratr Antonín (1868 – 1949) byl v roce 1894 odsouzen v procesu s t. zv. Omladinou na 1 a půl roku vězení. Alois Hajn v letech 1894 – 97 pracoval jako novinář v protiklerikálních časopisech Lid a Ruch v Kolíně, roku 1896 vystoupil z katolické církve.

Firma Prokop a synové patřila a patří mezi nejznámější pardubické firmy. O její historii bylo napsáno už v mnoha regionálních článcích a publikacích, proto se zde z hlediska faktografie omezíme jen na nejnutnější údaje. V roce 1864 založil Josef Prokop, bývalý hodinář v Úzké ulici na místě dnešního Východočeského divadla výrobu razítek a vinět. Později založil slévárnu, kterou přenesl roku 1870 na dnešní třídu Palackého.

Narodil se roku 1830 a jmenoval se František Štěpánek. Ve službách města Pardubic působil přes čtyřicet let, a to jako městský hajný v bělobranské dubině, městský strážník, ponocný a nakonec jako noční strážník. S manželkou Annou (1825-1907) starostlivě vychovali a vzdělání poskytli svým dvanácti dětem. Byl jednou z typických figurek města, člověk počestný i rozšafný. Jeho vysoká urostlá postava s patriarchálním vousem vzbuzovala respekt u všech občanů, a to i přesto, že byl známý jako velký dobrák. Při svých nočních službách vždy obětavě doprovázel a chránil opozdilce před možným úrazem na jejich cestě k domovu.