Jen nemnoho věcí se nezačíná v Pardubicích odvíjet od slavného velmože – pana Viléma z Pemštýna. Je tomu tak i v historii židů pardubického regionu. Již při roce 1490 se zavázal Jan Bayer, mistr židovství Království Českého a Markrabství Moravského, na místě všech židův panu Vilémovi z Pernštýna ročně platit! 50 zlatých uherských. A pan Vilám, Jeho milost, když by se židé k jeho Milosti utekli, což by koli nebylo proti pánu Bohu a zemi, jich svou radou neopouštěli a jim co dobrého učiniti aby ráčili.
Již v roce 1507 je v nejstarším pardubickém urbáři uváděn jakýsi žid Kapřík v ulici Arnoštově – dnes Svatá Anežky české a další mladší žid „v baště mezi branami“ – dnes Bělobranské náměstí. V dějinách města Pardubic nad Labem Josefa Sakaře je v prvá Části třetího dílu – Život nábožensky do roku 1900 – popsána historie židů v městě. Z ni je patrna nesporná vůle pernštýnského rodu o náboženskou toleranci a přízeň všemu, což přispívá k hospodářskému rozkvětu. Proto postupně židů na Pardubicku i v městě přes všechny problémy a potíže přibývá. Tak částečnou výlukou na základě resoluce z roku 1589, kdy na panství smělo žit jen Čtrnáct židovských rodin – však na půl mile od města. Avšak již v prvých letech sedmnáctého století se již pobytu židů v městě i regionu v zásadě nebránilo, i když ně které půtky a spory nadále přetrvávaly.
Židé však nežili jen v Pardubicích. Tak jsou postupně usazeni i židé v Dašicích, židovská rodina v Brozanech i na dalších místech. To již stál v prostoru ještě dnes zvaném „Na Židově“ prvý židovsky hřbitovy Pozemky byly prodány již v roce 1624 a hřbitov sloužil jak židům v městě a regionu, ale i a jiných míst, odkud si místo na hřbitově zakoupili. Počet židů počala vzrůstal a v roce 1801 to bylo již 235 osob v celkem 56 rodinách.
Mimo města pobývali v 36 obcích, většinou pojedná rodině jako kupci, vykupovači, šenkýpi a pod.Když ústava z roku 1849 zrušila židovskou výluku při gruntovních smlouvách, využil toho jako prvý Marcus Oesterreicher a koupil v městě dům čp.77 na rohu náměstí – dnes sídlo okresní knihovny. Stal se pak po řadu let představitelem Židovská náboženská obce. V roce 1858 již dle evidence okresního hejtmanství bylo v městě 21 židovských rodin s 86 příslušníky. V tě době byl 1 duchovním správcem pardubické Židovské náboženské obce krajsky rabín Dr.Polatschek, od roku 1863 spravoval matriky Jakub Hitschmann z Přelouče, obřízku vykonávali Izák Pfeifer z Roubovic a Jonaa Goldmann z Heřmanova Městce. To již v roce 1880 v Pardubicích bylo 387 židů a byla zde značná snaha o osamostatnění.
Z tohoto vyplývá, že pardubičtí židé nikdy neměli uzavřené společnosti a ghetto, jak tomu bylo v řadě jiných měst.Jejich rozptyl v regionu byl značný.
Snaha o osamostatnění se pak projevila v roce I867 zřízením židovské soukromé školy s německým vyučovacím jazykem. Ta však v poměrně krátké době zanikla. V roce 1879-1880 byla zbudována vedle domu náboženské obce synagoga na rohu tehdejší Alžbětiny a Palackého ulice – dnes Dům služeb.
V roce 1895 pak úsilí obce vrcholí zřizenim samostatného rabinátu s prvým rabinem Adolfem Nahnadlem. A právě v těchto leteoh koncem minulého století začíná historie českých židů na Pardubicku. Samozřejmě nevzniká náhodou a vyoház z řady dřívějších zkušeností i vrcholícího období národního obrození.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4, rok 1993.
Autor: Karel Vinař