V blízkosti města Pardubic se zvedá do nadmořské výšky 295 m Kunětická hora. Je tvořena horninou, jejíž název je sodalitický tefritický fonolit. Patří do nejvýchodnější části Českého středohoří, jeji geologické stáří je třetihorní a odhaduje se na 17-35 milionů let. Z geologického hlediska se jedná o výlevný podpovrchový útvar – lakolit. Vlastní magnetické těleso bylo v průběhu let erozí obnaženo do dnešní podoby. Při výstupu magmatu ze zemského nitra byly vyneseny části druhohorních usazenin (pískovce, opuky a pod.) Proto v sobě magma uzavírá balvany těchto vypálených opuk, které se přeměnily žárem v modrošedé až někdy žlutě zbarvené horniny, zvané porcelanity. Na těchto kontaktech magmatu s opukami vznikla i například známá žlutá skalka tvořená porcelanitem vynikající kvality.

V minulosti sloužil neolitickému člověku porcelanit k výrobě hrotů k šípům a různých škrabadel, jako náhrada za běžně používaný nedostatkový pazourek. Vlastní hornina, mimo své stavební využití, sloužila v minulosti i ke zhotovování mlýnků na obilí, které byly nalezeny až v keltském opidiu Hradiště u Nasavrk, jak připomíná velký znalec této oblasti RNDr. Jindřich Vodička, CSc.. V dávné minulosti byl lakolit Kunětické hory relativně vysokou dominantou pardubické krajiny, obklopený bažinami. Podle novějších zjištění architekta D. Líbala se dá předpokládat, že ještě před stavbou hradu Divišem Bořkem z Miletína (1421 – 1423), zde stával zčásti kamenný hrádek nebo tvrz. Současný hrad pochází z 15. století, kdy byl vlastníkem pardubického panství Vilém z Pernštejna. Ten využil hojnosti tvrdého a houževnatého kamene a nechal z něho postavit pevný hrad. Neštěstím hradu však byla těžba kamene pod hradem. Pernštejnové nechávali lámat kámen nejen pro svoji potřebu výstavby budov v Pardubicích, ale od 30. září 1513 pronajal Vilém z Pernštejna a umožnil za úsluhu hradeckých používat jeden z lomů směrem k Němčicím pro jejich účely a povolil také kámen odvážet přes most bez cla. Ve třicetileté válce byl hrad vydrancován a vypálen tak, že v roce 1681 jej uvádí Balbín jako pustý. Těžba kamene zde probíhala vlastně od dob výstavby hradu a zvětšila se nebezpečně hlavně v letech okolo 1850 – 1920. V této době intenzivní těžby došlo k velkému poničení hradu a přesto, že byla vyhlášena ochrana hradu, kámen se tu těžil do roku 1920.

Samotná hornina obsahuje velké množství dutin po magmatických plynech, které při rychlém tuhnutí magmatu nestačily z horniny uniknout. Hydrotermálním pochodem (rozklad hlavních složek horniny vodou za tlaku a teploty) byly tyto dutiny vyplněny krásnými druhotnými minerály, zejména uhličitany a vodnatými křemičitany – zeolity. Lomy se staly záhy proslulé nálezy uhličitanu strontnatého – stroncianitu. Ten tvořil zelenavé a bílé vějíře stébelnatého vzhledu o průměru více jak 10 cm. Tyto byly velice vzácné, avšak v dutinách se zeolity tvořil běžně stroncianit drobné krystalky zelené barvy. Snad nejhojnější byly nálezy dutin až decimetrových rozměrů vyplněné sloupečkovými krystaly zeolitu – natrolitu bílých až růžových odstínů, krystaly uhličitanu vápenatého – kalcitu a zářivě průsvitnými lesklými povlaky zeolitu – analcinu. Dalšími, ale vzácnějšími zeolity, které se zde nacházely, byl chabazit a ne úplně prokázaný thomsonit. Na kontaktech magmatické horniny s vypálenou opukou vznikl větráním a činností nižších hub nerost lublinit, jako povlaky bílého prášku složeného z mikroskopického kalcitu a aragonitu. Býval využíván v lidovém léčitelství a dostal i různá jména jako například mléko Panny Marie, Montmilch, nickamínek anebo tvaroh. Vlivem klimatických podmínek z něho vznikaly krápníky a vodopádu podobné útvary krémové barvy. Sama hornina obsahuje drobné krychličky pyritu. Jeho větráním vznikly rozsáhlé hnědavé povlaky vodnatého kysličníku železa – limonitu. Jako horninotvorný nerost byl určen i černý minerál ze skupiny amfibolu – kaersutit. Z dalších vzácných nerostů byl nalezen sirník olovnatý – galenit a fluorid vápenatý – fluorid, dále pak achát z vypálených opuk, augit, černá slída – biotit, opál – hyalit, chalcedon, křemen, magnetit, olivín, sanidin,

philipsit a černý stilpnosiderit. Není vyloučeno, že při zkoumání dokladového materiálu moderními určovacími metodami se paleta popsaných nerostů ještě rozšíří. Řada vzorků z činné těžby do roku 1920 je dnes uložena v depozitáři přírodovědeckého oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové.

Celá zajímavá oblast Kunětické hory je prohlášena za chráněnou oblast s tím, že je zde zakázáno sbírat jak rostliny, tak i minerály. Proto je prakticky nemožné v dnešní době učinit nálezy výše popsaných minerálů, dříve při probíhající těžbě zcela běžných. Jen tak je možné udržet památný hrad, v dnešní době zčásti rekonstruovaný. Jeho devastace, kdy část hradu byla zničena intenzívní těžbou kamene, je ukázkou lidské hrabivosti a touhy po laciném stavebním materiálu. Velká část starého města Pardubic byla postavena z kamene pocházejícího z Kunětické hory. Také v Hradci Králové bylo tímto kamenem vydlážděno Velké a Malé náměstí starého města a části ulic. Hradečtí použili část kamene na výrobu fortifikačních koulí, které se dochovaly do dnešních dnů. Např. místo, kde stával pranýř na Velkém náměstí, je označeno křížem z těchto koulí.

Kunětická hora díky svému mineralogickému bohatství neunikla pozornosti řady pardubických význačných sběratelů, mineralogů, petrografů a paleontologů. Mezi čilé sběratele můžeme počítat pana ředitele gymnázia Stanislava Horáka, jehož sběry pocházejí z let 1906 a dalších. Na dochovaných štítcích vzorků je označováno jeho jméno písmenem H. Dalším velkým sběratelem byl pan Schück. Některé jeho sběry byly uloženy v depozitáři hradeckého a pardubického muzea a jiné jsou roztroušeny po celé republice. Mnoho vzorků pocházelo ze sbírek pana Davida z Hradce Králové, jehož vzorky vynikají estetickým vzhledem a dokladují již zaniklá naleziště, zejména třeba z příležitostných výkopů z okolí Pardubic. Muzeum v Hradci Králové a v Pardubicích zakoupilo velkou sbírku minerálů od manželů Mužíkových ze Slatiňan. Sbírka soustřeďovala mineralogické a petrografické vzorky z obou regionů. Dalším významným sběratelem a vědcem byl pardubický rodák Vratislav Jiljí Jahn, narozený v roce 1838. Z velkého počtu jeho vědeckých prací jsou zajímavé jeho studie a analýzy hořkoslané vody z Lukovny u Sezemic. Jeho syn Jaroslav Jiljí Jahn, rovněž narozený v roce 1865 v Pardubicích, studoval geologii a později paleontologii ve Vídni. Vrátil se k práci svého otce ve studiích minerálních vod z okolí Pardubic a Hradce Králové. Jejich výskyty osobně navštěvoval, odebrané vzorky analyzoval, a potvrdil v nich zvýšený obsah jódu. Aby přítomnost jódu vysvětlil, sbíral na těchto lokalitách paleontologický materiál. Původní vzorky z těchto sběrů byly uloženy v muzeu v Pardubicích, odkud se v zuboženém stavu dostaly do dnešního Muzea východních Čech v Hradci Králové. Je zjištěno, že sbíral na mnohých lokalitách, na př. v Pravech-Michnovce, Javůrce u Holic, Vysoké nad Labem-Bučině, v okolí Kunětické hory, u Nákle a Heřmanova Městce, trilobity sbíral v okolí Semtína. Chemickými rozbory prokázal, že jód v minerálních vodách pochází právě ze zbytků mořských živočichů uložených v křídových vrstvách. Veškeré tyto sběry pocházejí z let okolo roku 1903. Od roku 1899 byl Jaroslav Jiljí Jahn jmenován řádným profesorem mineralogie a geologie na tehdy nově zřízené Technice v Brně. Zde svojí pílí soustředil velkou sbírku, která se však po převzetí budov vojskem nenávratně ztratila. Dalšími sběrateli, které nemůžeme opomenout, byli J. Vlček a ředitel J. Hanuš, jejichž paleontologické sběry z let okolo roku 1901 určoval doc. Dr. Němec a pan J. Hadač, který dodal v roce 1930 do muzea žraločí zuby z Vinice.

Tolik v krátkosti o některých geologických, mineralogických a paleontologických poměrech, sběratelích a jejich zajímavých sběrech v okolí Kunětické hory u Pardubic.

Autor: Zdeněk Doubek