Jaroslav Durych (1886 – 1962) byl znamenitý slovesný umělec a vyhraněný publicista, který se po celý život hlásil ke katolickému křesťanskému názoru. Z tohoto úvodního stručného konstatování vyplývá charakteristické životní a literární osudy tohoto velikána české literatury 20. století. V několika posledních letech je možné pozorovat doslova vydavatelské žně díla J. Durycha, ať už díla známého. či z různých důvodů neznámého. Smyslem tohoto příspěvku je upozornit čtenáře na nově vydané knihy J. Durycha, zvláště pak na autorův vztah k Pardubicím.
Zprávy Klubu přátel Pardubicka věnovaly pozornost J. Durychovi v souvislosti s Pardubicemi již dvakrát. 11 Tyto články v minulých ročnících vycházely především z faktu, že na pardubickém městském hřbitově se nalézá hrob Václava Durycha, otce Jar. Durycha. a že někteří příbuzní J. Durycha, zvláště nevlastní bratr Bohuslav Durych, měli k Pardubicím bližší vztah.
Zastavme se u některých knih J. Durycha, vydaných v posledních letech. v nichž najdeme zmínky a připomínky Pardubic.
Je zajímavé, že si Durych vzpomněl na Pardubice v čase, kdy si studijně prohlížel německá města hledaje podklady pro svůj významný historický román Bloudění. V cestopise Plížení Německem nejdeme u kapitolky V Lipště (rozuměj v Lipsku) tuto zajímavou reminiscenci: „Na malém nádraží, téměř vesnickém, přesvědčil jsem se, že vlak jede až za dvě hodiny, proto jsem se vrátil do Lipska. Cestou jsem viděl jakýsi kanál v hlubokém příkopě pokrytý zelenými řasami jako velké slepé rameno Labe kolem Zelené věže a děkanského chrámu v Pardubicích.“
Zvláště významnou zmínkou o Pardubicích najdeme v půvabně napsané rodové kronice J. Durycha, vydané z pozůstalosti pod názvem Kouzelný kočár. Tento rodopis psal Durych v padesátých letech bez jakýchkoliv nadějí na publikaci. psal ho však s obzvláštním potěšením a láskou, protože v něm vzpomíná na své předky a píše o svém dětství, které mělo jeden bolestný průsečík právě v Pardubicích. Na s. 312 autor uvádí: „Koncem prázdnin r. 1898 přišel ten, kdo píše, na několik dní do Pardubic. To už se nebydlilo v ulici Sladkovského, nýbrž za rohem v bytě v ulici Smilově. Byt byl spojen s potravinářským krámem, ale bylo to místo takové, ze kterého by asi musel utéci i obchodník mnohem zkušenější než nevlastní matka. Jeden pokoj byl pronajat podnájemníkovi, který pomáhal platit činži. Zvláštní byly city hochovy. když tam poprvé vstoupil. Byl by plakal a byl by se modlil. Třebas otec v tom bytě nebydlil, všecko ho tam připomínalo. Jeho knihy, jeho podobizna, hlavně pak bedna nátisků ilustrací k jeho Krkonošům, jejichž druhé vydání vyšlo až po jeho smrti. A třebas tam bydlili živí lidé, kteří mluvili a mluvili. zdálo se, že tam vládne potřebné ticho. A pak byl hoch na hřbitově. Ať lze o tom. jak si otec zařídil svůj život i život své rodiny soudit různě. přece je nutno vyznat že si zasloužil a vždycky a vždycky bude zasluhovat velkou lásku. Nejvíce za to, že si vyvolil tu. která se stala hochovou matkou. A pak za to, že trpěl až do smrti nouzi a pak. aby nepřekážel dobrotě Boží, která je větší než lidská. odešel těžce, ale včas.“ Pardubice jako literární aluze se objevily v díle, na kterém si Durych nejvíce zakládal a psal ho v letech padesátých jako svůj odkaz národu. Jde o románovou tetralogii Služebníci neužiteční. Hned v I. Díle Země v 1. Kapitole s názvem Děťátko najdeme citaci Pardubic a uvedení figury. která je jakýmsi epizodním předobrazem hlavního hrdiny Karla Spinoly. jezuitské- ho misionáře česko-italského původu ze 17. století. jehož osudy až k mučednické smrti v japonském městě Nagasaki jsou dějovou nití celého díla. Onen předobraz hlavního hrdiny pater Vojtěch Boušek z 16. století. pocházející z Pardubic, byl rovněž jezuitou, který po řádových slibech působil tam. kam mu bylo určeno. Nepodařilo se dosud zjistit zda jde o literární fikci. skutečnou postavu, či záměrně zvolený pseudonym skutečné osoby. Malému Spinolovi vyprávěl kněz P. Montagnini o jezuitovi, který byl osloven Děťátkem: „Bylo to, počal vypravovati, v roce blažené smrti otce Ignáce, když se v Pardubicích zdvihlo srdce v mladém studentu, takže pro víru katolickou chtěl pohrdnouti i svou vlastí. I vydal se do Ingolštatu a na rozloučenou se zastavil zde… Jmenoval se Vojtěch Boušek…
Málo tu platí, pravil, pouhý úmysl lidský, jak ukázal právě příklad Vojtěcha Bouška. I ten musel odejíti odtud na příkaz představených a zemříti v zemi cizí.“V nedávno vydané knize fejetonů je v jednom otištěném rukopise z pozůstalosti rovněž zmínka o Pardubicích. svědčící o dětských raných zážitcích v tomto městě velmi silně. Souvislejší vzpomínku na Durychovu pardubickou životní epizodu najdeme také v memoárové knize. shrnující tři rozsahem kratší vzpomínkové texty. Takto zde píše o své návštěvě míst kde předčasně zemřel autorův otec. Porovnejme toto místo s pasáží v Kouzelném kočáru. „Kluk se ocitl v Pardubicích v ulici Sladkovského, ve které byly tenkrát ještě různé nezastavěné mezery a na některých místech se stavělo. Zastavil se před domem, ve kterém byl krám. do něhož se vstupovalo po několika schodech. Tam to bylo. A tam to také nebylo. Neboť otec zemřel v prvním poschodí sousedního domu. a tady to byl byt nový. do kterého se pozůstalí přestěhovali až po jeho smrti. …
Ale bylo to zde opravdu, nebyl to žádný klam. Kluk poznával nábytek, skleník z matčiny výbavy, nástěnný kříž, otcovy knihy a podobizny. Pak tam byly nějaké bedny s vyřazenými archy a svazky otcových rukopisů. Můj Bože, byla to pravda! Tak se kluk vrátil po pěti letech k otci. Otec tedy v tomto bytě nikdy nebyl; žil a zemřel v domě sousedním, ale v tom pokoji přízemního bytu byla všecka tragika toho divného osudu tak nastěhovaná a zdomácnělí, že pro kluka jako by býval otec umřel až v tomto pokoji.
Autor: PhDr. Pavel Studnička