ŽIVOT
Jiří Sahula se narodil ve Skutči 27. března 1874 v rodině provaznického mistra Hynka Sahuly. Gymnázium absolvoval ve Vysokém Mýtě. Vystudoval bohosloveckou fakultu, roku 1899 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1900 působil v Adalbertinu v Hradci Králové. Redigoval katolické časopisy ŠTÍT a OBNOVA, vycházející v tomto městě. Působil v duchovní správě v Proséci, Rychmburku a ve Vysokém Mýtě. V období let 1919-22 byl ředitelem katolické záložny „Eliška“ v Hradci Králové. Roku 1922 jako biskupský notář, čestný konsistorní rada a děkan obdržel z Vatikánu Zlatý kříž s vyznamenáním „Pro ecclesia et pontifice“. Byla tak vysoce oceněna jeho publicistická a veřejná činnost, práce ve Svazu katolických novinářů i ve Všeobecném sdružení katolického dělnictva.
Je známo, že J. Sahula byl i nadaným zpěvákem a hudebníkem. Byl žákem Dobroslava Orla a spolupracovníkem prof. Vladimíra Hornofa. Hrál na housle a violoncello, působil též jako docent církevního zpěvu v semináři, psal libreta hudebnímu sklaJ dateli V. K. Němcovi. Roku 1936 publikoval knihu „Reforma hudebního písma“.
Od roku 1922 působil jako zámecký kaplan v Cholticích na Přeloučsku. Zde byl členem obecního zastupitelstva a předsedou Jelínkovy opatrovny, založil tu tamburašskou kapelu. V Cholticích dožil v důchodu (stěžoval si na nemocné srdce i nervy). Zemřel 28. února 1956 v Cholticích.
V letech 1899-1942 hojně publikoval (někdy i pod pseudonymem Václav Luština) převážně o M. Janu Husovi, husitství, české reformaci (iniciován zřejmé hradeckým biskupem E. Brynychem) a o církevní hudbě. Byl autorem přibližně 60 spisů a spisků, drobnějších prací i obsáhlejších knih. Některé jsou dnes deponovány v knihovně Východočeského muzea v Pardubicích, některé v Cholticích.

SAHUMJV NÁZOU NA M JANA HUSA A DNEŠEK
Sahulův názor na M. Jana Husa nejlépe vyplývá z jeho práce „Církevní snahy Husovy“ (vydalo roku 1920 Tiskové družstvo Adalbertina v Hradci Králové jako 268. svazek Časových úvah)1). Na 48 stranách textu Sahula analyzoval Husovu osobnost i učení, jeho shodu s katolickými články víry i jeho věroučné odchylky. Sahulova práce vznikla zřejmě jako odpověď na vytvoření Československé církve, protože v ní nacházíme polemické pasáže věnované tomu, že Hus nehoroval pro národní církev (s. 30). Autor v kapitole „Přední cíl Husova úsilí“ (s. 8) napsal: „Za životní svůj úkol neobral si Hus ani pokrok světské kultury ani politiku. Zcela jasně naznačil často sám, že mu jde především o věci náboženství, o víru.“ A dále: „Husovi byl zákon Boží nad všeliké snahy pozemské… Všecky zjevy veřejné, všecky řády společenské pozoroval pod zorným úhlem křesťanského náboženství.“ (s. 9). Tyto teze opírá Sahula o přímé citace z Husova díla, hlavně za signifikantní považuje Husův výrok: „Milování Boha nade vše jest zákon nejprvnější, nejlepší, největší, nejlehčí, nejužitečnější.“
J. Sahula konstatoval, že Jan Hus věřil v 7 svátostí, nekázal remanenci (zde se jeho názor lišil od ThDr. Jana Sedláka, Jan Hus, 1915), doporučoval ušní zpověď, byl proti rozluce manželství, sám zachovával celibát, uctíval Pannu Marii atd. Na druhou stranu viděl Sahula jasné odchylky v Husově učení o církvi jako neviditelné společnosti vyvolených (předzřízených), kdežto církevní nauka zdůrazňovala viditelnou, tedy instítuci-onalizovanou církev v čele s biskupy a papežem. Sahula rozjímal také nad Husovými tezemi o vlivu hříchu na platnost kněžími udělovaných svátostí a nesouhlasil s nimi. Konstatoval dále, že M. Jan byl pod vlivem dobových pověr o papežce Johaně (služka Agnes z Mohuče) a že věřil na zlý vliv tzv. donace císaře Konstantina Velikého papeži Silvestrovi na další vývoj církve. Sahula též polemizoval s tvrzeními o Husově svobodomyslnosti jeho výroky o potřebnosti trestání kacířů. V polemice s nově vzniklou Čs. církví zdůraznil, že Hus nebyl pro odluku od katolické církve, uznával autoritu papeže i koncilu, apoštolskou posloupnost při svěcení kněží a sloužil mši sv. latinsky. Protože tíhl k univerzalitě, nedomáhal se slovanské liturgie. Sahula citoval Husovu obranu z roku 1414: „Římské církve nikdy jsem nezavrhl…“ Husovo stanovisko k viklefismu výstižně charakterizoval slovy: „Jednou rukou se držel církve, druhou Viklefa… raději upadal do protimluv, než aby Viklefovu nauku následoval důsledně.“ Hus vystupoval jako moralizátor proti tanci a „frejování“, žena pro něj byla jen „smola ďáblova a nezkrocená šelma“. Z hlediska společenského bylo osudné, že Hus volal světskou moc k záboru církevního majetku.
Druhá fundamentální Sahulova práce o Husovi se nazývá „Sektářské vědomosti o Husovi“ (vydalo Tiskové družstvo v Hradci Králové roku 1924)2). Na 54 stranách textu hájí Husa historického před legendárními nánosy a falzy. Zde je důležitá Sahulova věta: „Fyziognomie Husova se překresluje způsobem různým dle zájmů stran netoliko náboženských, ale i politických. Přitom se podpaluje nenávist pravě proti těm, k jichž přesvědčení nauka Husova nejvíce se blíží proti katolíkům.“ (s. 49). Myslím si, že tato slova napsaná v době tzv. kulturního boje z počátků první republiky neztratila svou aktuálnost ani 76 let poté – v době podivně dokončeného procesu s Milanem Grondzikem v Hradci Králové který používal auta s nápisem: „Nezapomeň, Husa upálili katolíci!“ I dnes operují Husem agitátoři Volné myšlenky jako v letech 20. (viz. např. letáky Volné myšlenky proti kanonizaci Jana Sarkandra z roku 1994). Slova historika Václava Novotného z roku 1915: „Kultus světce zatlačuje známost o člověku“ připomíná Jiří Sahula v souvislosti se spory vedenými o Husovo rodiště, jeho tělesnou podobu atd. Ostře napadá jako „nejodvážnější znetvoření“ historické pravdy o Husovi falzum t. zv. Lžipogia, německou práci z první čtvrtiny XIX. století, kterou jako první odhalil roku 1896 August Potthast, která ale přesto vyšla v několika českých vydáních v i poté (např. 1900, 1902). Slo o fingované dopisy údajného převora u sv. Mikuláše v Aargau Pogia příteli o Husově procesu. Falzátor vyšel zřejmě z humanistického vzoru, dopisu Poggia Braccioliniho Leonardovi z Arezza o hrdinské smrti M. Jeronýma Pražského v Kostnici roku 1416. Sahula připomněl, že proti tomuto Lžipogiovi vystoupili již před ním Zikmund Winter a Václav Flajšhans.
M. Janu Husovi věnoval Sahula pozornost i v práci „Význam a důsledky husitství“ (2 díly, vyd. Hlasy katolického spolku tiskového roku 1900)3). v 1, díle spisu autor vytkl Husovi opájení se vlastní popularitou u lidu, malou pokoru (zde citoval F. Palackého: „zapomínal lehce, že také pokora i poslušenství jsou ctnosti křesťanské“), Hus byl podle Sahuly především „ mužem vznětlivého citu, ne rozumu“, neměl důkladného teologického vzdělání (dosáhl jen bakalářství teologie). V Kostnici byl odsouzen pro 30 bludných článků, které nechtěl hájit po něm ani jeho přítel – Jeroným Pražský. Oba byli upáleni podle tehdy platného zákona Fridricha II. Sicilského o upalování kacířů z roku 1231.
Sahulova shrnutí Husovy causy, i když s nimi někdy nesouhlasíme, dokládají jeho hluboký vědecký zájem o Husovu osobnost. I v dalších jeho spisech, kromě mnou uvedených, je často Hus detailně analyzován. V době, kdy intenzívně probíhá práce komise při České biskupské konferenci pro studium Husova díla i osobnosti, iniciované papežovou návštěvou v roce 1990, mohou Sahulovy práce dobře přispět k poznání Husa historického, bez pozdějších, často účelových dobových přemaleb.

Poznámky:
!) Spis je k dispozici v knihovně Pardubického Slavína VČM v Pardubicích pod č. 277.
2) Tamtéž pod č. 281.
3) Tamtéž č. 771.

PhDr. Jiří Kotyk