Nechce se snad ani věřit tomu, že uplynulo více než půl století od mých osobních prožitků svátku svatého Mikuláše, který jsme my děti vnímaly jako jakousi předehru svátků vánočních. Ježíška, který byl v našich představách vzdálen kdesi na nebesích, kam jsme směřovaly svá dětská psaníčka, přání tužby a touhy. Leckdy naplněné, někdy nikoliv. Stejně i já, nejprve dítě, jehož cítění příliš válka nezasáhla, více však období na sklonku čtyřicátých let a v čase pozdějším.
Čert, kterého jsme se bály jako malé děti, nabýval konkrétnější podoby. Nebyl to už převlečený soused s papírovou škraboškou, ale člověk, který strhl svou masku přívětivého domácího souseda, lidí, jimž jsme jako malí a nejen my, bezelstně věřily…
Autobus plně obsazený různými lidskými osudy, bedlivě střežený našimi „nohsledy“, nezbytný pes. Někteří máme pouta na zápěstích. Z hradecké vazební věznice přes pardubickou pracovnu, Pankrác, Ruzyň, kde jsme „zpytovali“ své svědomí. Odjíždíme po několika dnech v předvečer sv. Mikuláše směr Valdice u Jičína. Osazenstvo autobusu se poněkud změnilo. Jiné tváře, jiný kalibr. Po hodinách jízdy vjíždíme vstupní branou do prostoru kartouzského kláštera. Není snad nutné popisovat niterné pocity lidí, kteří prošli touto branou, ať to byli samotní delikventi či jejich blízcí. Jistě nebyl dalek pravdy ten, kdo v dobách dávných dějin napsal výstižně: „Zanech nadějí, kdo v tato místa vcházíš…“ „Vlídné přijetí“ nás o tom ujistilo. Huronský řev a štěkot psů. Ale krom toho fungují i vězeňské tam – tamy.
Směsice vězňů od politických z dob světové války, protektorátní vlády, Edelweiss, Hlinkova garda, vězňové padesátých let, vyšší i nižší klérus, ale i vrazi, lapkové, pasáci, úchylní různých formátů. Díky těmto vězeňským tam-tamům mě v den sv. Mikuláše „ v mé cele“ navštěvuje skupina vězňů z padesátých let.
Všichni jsou ve věku mého otce, ale i starší. Jeho nejbližší spolupracovníci, kteří s ním prožili dobré i zlé ve stranických sekretariátech, parlamentu i dobách válečných či předválečných.
Krom teplého slova, čehož v tomto tristním prostředí bylo jako šafránu, přinášejí své skromné dárky. Ten trochu čaje, cukru, jiný sklenku marmelády, vězeňskou poukázku v hodnotě 1 koruny či špetku tabáku. Jak dojemné! Cenu takového drobného dárku pochopí člověk snad až tehdy, když má zcela prázdné ruce a pocity samoty. Za takovýto projev muklovské solidarity jsem těmto lidem, a nejenom jim, nesmírně vděčen. Jména F. Přeučil,
dr. J. Hejda, dr. Nestával jsou jména, která jistě neupadnou v zapomnění. Stejně tak jména nejbližších spolupracovníků mého otce Josefa Černého, Machka či Josefa Hinterholzingera, lidí, s jejichž přispěním se podařilo mému otci v roce 1948 uniknout jisté smrti.
Josef Hinterholzinger, statečný CHOD… I s tímto vzácným člověkem jsem sdílel společné vycházky na vězeňském dvoře kláštera v Kartouzích I on mi tehdy přinesl mikulášský dárek, na který nelze zapomenout. Co říci závěrem? Díky Vám, pane Josefe Hinterholzingere, člověče nevšedních kvalit a statečných postojů, Vám, který jste obstál v nerovném boji s tyranem za práva člověka a demokracii i za cenu nezměrného strádání. Díky Vám!
Autor: Zdeněk Kout