Příjemný podzimní a teplý den: frekventanti vyššího jezdeckého kursu vyjeli za svým instruktorem, kpt. Poplerem, na honební jízdu. Zadem z kasáren na louku podél levého břehu Labe a hned v rozvinutém šiku cvalem. Až k oné pověstné smrduté strouze, která z lihovaru odváděla výpalky spolu se splašky do řeky. Nájezd přes ten příkop-skok… Téměř všichni přes onu neobvyklou překážku se dostali, která budila odpor i u koní. Jen někteří znovu najížděli odpudivou, tmavou, líně se vlekoucí stoku v travnatém příkopě, vroubeném vrbami. Kdo se však vůbec neměl ke skoku, byl kůň Holub všem známý svým odporem k vodním a vůbec ke všem příkopům, třebaže to byl jinak velmi způsobilý a vzhledný kůň hanoverského původu. Proto ani tady se nepodařil skok poručíku Vieweghovi, třebaže to byl zdatný a odvážný jezdec. Namáhal se, seč byl, pobízel koně, bil, ba tloukl bičíkem, napomáhal ovšem i ostruhami, hlasem, nic. I ostatní, kteří čekali, pobízeli Holuba aspoň křikem. Ba sesedl i nadporučík Lichtenberg, klidný a známý dostihový jezdec, aby Viewegha vystřídal v sedle. Jenže také nic s Holubem nesvedl. Když už také instruktor vyčerpal své rady a připomínky, po dobrém i po zlém, a nic to nepomáhalo, s rozhořčením sám sesedl se svého Denka, s opovržením se vyjádřil o snahách obou jezdců a velel poslednímu sesednout. Na Holuba nasedl sám. Značně vším rozezlen právě tako tou náhlou zastávkou u příkopu, zhodnotil rovněž dnešní skok všech jezdců, kamsi je vesměs s jejich jezdeckým uměním posílaje. Pak dal ostrý pokyn, kam kdo se postaví vytvořit kordon, kdo sesedne, aby v případě potřeby nejdříve křikem a pak zezadu bičíkem Holuba tou vytvořenou uličkou popohnal, „přes takovou zasr….strouhu“, jak se vyjádřil.
Kapitán Popler se rozejel na příkop z poměrně velké vzdálenosti. Ryzák Holub znervózněl a už zcela zpocený všemi těmi předcházejícími pokusy a neúspěchy zareagoval na pobídky věhlasného jezdce velmi pozorně, vyrazil a prudkým, přímým cvalem se rozběhl k nájezdu na příkop. Jenže tam se náhle zarazil, tak říkajíc „zapíchl“ se skloněnou hlavou, až se mu záď vysoko zvedla a jezdec nečekaně a rázně sjel koňovi po krku ze sedla přes jeho hlavu střemhlav dolů: kapitán Popler náhle zmizel ve smrduté vodě.
Z té rozbahnělé vody se vyhrabal celý zmáchaný, černý až k nepoznání. Nesmírný puch se teď z té rozčeřené vody táhl na všechny strany i za Poplerem.
Nikdo nemohl promluvit ani slovo tím zvratem v situaci, natož, aby se někdo zasmál a smích propukl nevídanou intensitou, kdyby se to stalo někomu z nás. Popler mlčky nasedl na Denka, velel nasednout, obrátit a návrat do kasáren. Tam rovněž beze slova sesedl, pouze rukou dal pokyn k rozchodu a zmizel ve stáji, odkud teprve zaznělo jeho hřmění a pobídky svému podkonímu, aby mu z domova přinesl prádlo a oblečení.
Byla to naše nejkratší vyjíždka za celou dobu trváni dvouletého pobytu v jezdeckém učilišti. Smích z uvolnění propukl teprve v důstojnické jídelně, kde jsme čekali na věci příští.
Autor: Plk. Julius Petryšín