Tato střední velká obec se nachází na pravém břehu řeku Labe severozápadně od Přelouče a lze ji dosáhnout po silnici z Přelouče přes Břehy ve směru na Kladruby n/L. ve vzdálenosti cca 6 km. Daleko příjemnější je však pěší procházka z náměstí TGM v Přelouči přes městskou část „Na dole“ a lávku přes Labe. A to se již nacházíme v rekreační oblasti města na t. zv. Slavíkových ostrovech, což je skutečná oáza klidu, a dále pak pokračujeme pěší cestou kolem vodních ploch Starého Labe až ke vzpomenuté komunikaci Břehy – Kladruby n./L. Tato pěší trasa představuje časovou náročnost asi 3/4 hodiny pohodlné chůze. V dřívějších dobách (do poloviny 20. století) bylo možno také využít lanového přívozu přes Labe v Semíně, a to buď levobřežními Polabinami z Přelouče nebo od železniční zastávky ve Lhotě pod Přeloučí.
Dějiny Semína a rozhodující události v časech minulých až do současnosti jsou zachyceny v propagační publikaci býv. místního národního výboru k 650 letému výročí obce z r. 1989 (autor Jaroslav Trubač). Pro naše účely si proto připomeneme jen to podstatné: první známé záznamy o obci Semín pocházejí z roku 1339, kdy ji držel vladyka Heřman ze Semína. O jeho tvrzi je zmínka ještě v r. 1497, kdy ji vlastnil včetně obce Vilém z Pernštejna, avšak byla již ve stavu zpustlém. Vedle této tvrze byl vystavěn v polovině 16. století patrový zámeček, který byl později přeměněn na pivovar. Ten byl v r. 1691 pak upraven do současné podoby. Ve věžičce pivovaru byl zavěšen malý zvon, kterým byli svoláváni občané k robotní povinnosti. Po zrušení pivovaru byl objekt změněn na obytnou budovu. Jinou významnou budovou v Semíně je románský kostelík (snad již z první poloviny 12. století) s dřevěnou zvonicí. Tato pochází ze 16. století a je stavební kulturní památkou. Model zvonice je umístěn v Národopisném muzeu v Praze a v Polabském muzeu v Přelouči. Z téže doby pocházejí i dva starobylé zvony (Poledník a Ježíš). Kromě těchto dvou býval ještě třetí, t.zv. Umíráček, který byl 11.4.1918 sejmut a odvezen do vojenské zbrojnice ve Vídni. Z významnějších objektů stojí ještě za zmínku býv. papírna (čp. 14), která však byla v roce 1796 přestěhována do Opatovic n/L. a panská pálenka (čp. 27), která však na počátku 19. století zanikla. Stejný osud postihl i laboratoř na výrobu kyseliny sírové, přebudovanou z bývalé sýpky (čp. 17). Skutečně unikátní semínskou zvláštností je stavba „Semínského aquaduktu“ na východním okraji obce, kde dochází k mimoúrovňovému křížení Opatovického kanálu se sopřečskou Muldou (původně byl dřevěný obdobně jako u Bohdanče, nynější konstrukce je ocelová, osazená na železobetonových pilířích). Z hlediska územně správního stojí za zmínku, že po odkoupení semínského panství za Jaroslava z Pernštejna v r. 1560 císařem Ferdinandem I. pro následníka trůnu arciknížete Maxmiliána stal se následně (r. 1584 – 85) semínský dvůr významným zásobovacím zdrojem císařského hřebčína v Kladrubech n./L.
Obec Semín bývala v minulosti obcí malozemědělců, později byl však i zde zaznamenán výrazný posun do činnosti závislé, a to především v průmyslových závodech v Přelouči, Semtíně či blízkých Chvaleticích. V současné době nelze přehlédnout ani aktivity podnikatelské.
Počet obyvatel byl v roce 1980 nejnižší od r. 1850, kdy obec čítala 688 obyvatel, zatímco v r. 1980 jen 610.
V době před 2. světovou válkou, a částečně i během ní, býval Semín známým rekreačním místem především pro četné rodiny z Prahy, kterým mohl nabídnout nejen jedinečné říční koupání v Labi (včetně písečných pláží), blízkost lesů k procházkám a sbírání hub, ale výborné stravovací podmínky ve dvou místních pohostinstvích, t.j. u Pokorných a u Kratochvílů. Většina těchto letních hostů se do Semína opakovaně a ráda vracela. V současné době vyvíjí místní společnost s r. o. SEKO snahu obnovit rekreační poslání obce budováním velkého přírodního koupaliště v místech nedaleko semínského aquaduktu, které bude napájeno sopřečskou Muldou s průtokem do Starého Labe a odtud do Labe. Zkušební provoz má být zahájen ještě v letošním roce.
Přátelé turistiky si jistě nenechají ujít návštěvu chráněného území • Semínský přesyp s významnou botanickou zajímavostí kn7incem písečným Malé chráněné území se nachází vpravo nad byv. pivovarem (rodiště Josefa Gočára) v místě zvaném „Na kopci“. Bližší informace lze získat i telefonicky v úřadovně Obecního úřadu.
A nyní již k místním rodákům, kteří se ve své době uplatnili u nás, případně i v cizině: . 1. Čeněk Chvojka (na Ukrajině zvaný Vikentij Vjačeslavovič Chvojka), významný český archeolog, působící na Ukrajině, objevitel východoevropské neolitické kultury trypolské (dle obce Trypolie) byl autorem odborným prací o pravěkém osídlení Ukrajiny.
Narodil se v r. 1850 v Semíně v čp. 46. Studoval na obchodní akademii v Chrudimi a v Praze. Ve svých 26 letech se přestěhoval do ukrajinského Kyjeva, kde učil na gymnáziu. Chvojku vždy zajímala historie. Proto se jí věnoval i zde a zasloužil se o zřízení Historického muzea v r. 1884 v Kyjevě, kde sám působil jako kustod. Navíc se mu podařilo získat i povolení k provádění archeologických vykopávek. Tak v letech 1898 až 1901 nalezl Chvojka v Zarubyncích, jihovýchodně od ukrajinské metropole Kyjeva stopy po neznámé kultuře a dospěl k názoru, že to byli Slované, kteří tam žili mezi 2. stoletím před n. I. a 2. stoletím n. I. Za největší jeho vykopávkový úspěch je považován objev t. zv. zarubyněcké kultury. Čeněk Chvojka zemřel 20. 10. 1914 v Kyjevě a je pochován v tamním Národním památníku. Na domě, který tam obýval, byla odhalena pamětní deska.
2. Architekt Josef Qnřár, jeden z nejvýznamnějších tvůrců české architektury 20. století, se narodil 13. 3.1880 v Semíně v čp. 1, t. j. v panském pivovaře, kde jeho otec Alois Gočár býval sládkem. Svá architektonická studia zahájil r. 1898 na Vyšší stát. průmyslové škole (oddělení stavitelství) v Praze. Po jejím ukončení (r. 1902) nastoupil do školy architektury při Uměleckoprůmyslové škole, kterou absolvoval r. 1905. Byl nejvýznamnějším žákem a později spolupracovníkem architekta Jana Kotěry. Nebylo tedy divu, že po jeho smrti (17. 4. 1923) pokračoval od r. 1924 v jeho intencích na akademii výtvarných umění právě jeho žák Josef Gočár. Jako profesor působil na AVU v letech 1924 – 1939, z toho v letech 1928 – 1931 ve funkci rektora. Gočár dovedl svým osobním příkladem zapůsobit na žáky, kteří sé aktivně uplatňovali v zápase o moderní českou architekturu a její mezinárodní postavení. K jeho nejvýznamnějším žákům patřil m. j. Jaroslav Frágner, architekt mnohostranných zájmů, který po roce 1945 převzal vedení Školy architektury na Akademii.
Z realizovaných projektů arch. Gočára si připomeneme: dům u Černé Matky Boží v Celetné ulici (1911-12), Lázeňský dům – Gočárův pavilon v Lázních Bohdaneč (1911-13), právě s Bohdančem jsou spjaty počátky Gočárovy tvorby, neboť zde prožil další část svého dětství a vytvořil v r. 1904 společně se Stanislavem Suchardou hrobku pro své rodiče. V letech 1921 až 1923 navrhl ve spolupráci se sochařem J. Štursou palác Legiobanky v Praze, dále to byla Strnadova vila v Praze (1925 – 27) a palác Anglobanky, některé školy, školky a budovy Okr.úřadu a Ředitelství stát. drah v Hradci Králové (1923 – 29), palác Fénix na Václavském nám. (1927 – 29), kostel sv. Václava v Praze – Vršovicích (1929 – 30). V r. 1928 dokončil úspěšný regulační plán města Hradec Králové. Právě v tomto městě a sousedních Pardubicích (viz Grandhotel) byly realizovány některé jeho významné projekty.
Gočár zůstal po celý život věrný tradici empíru a klasicismu, kterou slučoval s pozdní secesí, kubismem, obloučkovým kubismem, novomodernou 20. let a funkcionalismem do kultivovaných syntéz. Byl také oceněn velkou cenou v Paříži (1925), získal rovněž francouzský řád Čestné legie (1926), v roce 1927 byl zvolen členem České akademie věd a umění. Josef Gočár zemřel 10. 9. 1945 v Jičíně. U příležitosti jeho stého výročí narození v roce 1980 byla na jeho rodném domě čp. 1 v Semíně odhalena pamětní deska.
Tímto vzpomenutím významných semínských rodáků chtěl autor připomenout skutečnost, že i mnohé výrazné osobnosti české společnosti 19. a 20. století pocházejí často i z prostředí ryze venkovského.
Prameny:
– J. Trubač: Semín 650 let (1339 -1989), (MNV Semín 1989)
– J. V. Flos: Napříč Přeloučském (1928)
– Dějiny Pardubic I. díl (1989)
– Východočeský kraj – Pardubicko (1985)
– Muchka – Petříček: Východní Čechy (1990)
– Přeloučsko, orientační mapa (MÚ Přelouč 1994) • Malá českoslov. encyklopedie ČSAV Praha (1987)
– Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století (1994)
– K. Pacner: Kdo byli první Slované? (Příl. Mladé fronty ze dne 26. 5.1964)
– Almanach AVU v Praze k 180. výročí založení (1799 -1979)
– Československý biografický slovník (Encyklopedický institut ČSAV – Academia Praha 1992) Autor: František Hollmann, Žižkova 605, 535 01 Přelouč
Autor: František Hollmann