19.září 1941 vyšli sezemičtí Židé poprvé do ulic města, ve kterém většina z nich žila dlouhá léta, potupně označeni žlutou šesticípou hvězdou s Černým nápisem „Jude“ /Žid/. Těžko chápali Sezemáci to, co se jim snažila namluvit německá propaganda i za pomoci členu českých fašistických organizaci /Vlajka ap./, že tito lidé jsou /ve smyslu tzv. „norimberských zákonu“, vydaných v roce 1935 v nacistickém Německu/ méněcenní, zasluhující všeobecná opovrženi, ba dokonce fyzickou likvidaci. Naopak, až na opravdu čestné výjimky, od počátku okupace se k nim chovali zcela normálně, i když styk s osobami „neárijskými“ byl přísně zakázán.
V této kritické době žily v Sezemicích čtyři židovské rodiny /Lóblovi, Ostrých, Pickovi a Poláčkovi, celkem 13 osob/, dvě ženy židovského původu ve smíšeném manželství /Anna Szkuková a Cecilie Zemanová/ a tři tzv. „míšenky“, tj.dívky, jejichž matka byla Židovka. Egon Ostrý tu byl jen na návštěvě. Žil se svou rodinou v jižní Americe /snad v Brazilii/ a nestačil včas opustit protektorát, což pro něho znamenalo tragedii. To, co se nepodařilo jemu, podařilo se Marii Poláčkové. Ilegálně odešla na Slovensko, tam přežila válku a po osvobození se provdala do USA.
Před padesáti lety, 6.prosince 1942, došlo k odsunu Židů ze Sezemic. V ten den brzy ráno za silného mrazu opouštěli sezemičtí občané – Židé, jen s malým zavazadlem v ruce, pěšky své město. Příslušníci čtyř uvedených rodin se hlásili ve sběrném středisku zříženém v budově pardubické obchodní akademie. Nejstarší byl sedmdesátiletý stařec, nejmladšímu bylo necelých patnáct let. 9.prosince pak spolu s dalšími byli odtransportováni do Terezina. Později byla odvezena přímo do Terezina Cecilie Zemanová /i se svou dcerou/ a Anna Szkutková. Celou kalvárii přežila jen Cecilie Zemanová a tři dívky – „míšenky“. Osud ostatních se zúžil jen na sloupec jmen a tří dat u každáho z nich – datum narozeni a data transportů do Terezína a do Osvětimi. V Osvětimi po nich mizí všechny stopy – dokonce ani datum jejich smrti není známo. Podle zvyklosti SS byl u starých lidí den příjezdu do Osvětimi i dnem, kdy končili svá životy v plynových komorách, kdy zemřeli ti ostatní, nelze zjistit. A tak tabulku sestavenou na podkladě údajů ze St. židovského muzea v Praze /dopis Č.j.53/73-Lo/p/ lze doplnit jen jedním faktem zjištěným z literatury:
paní Lóblová se svým synem byla odvlečena do Osvětimi posledním transportem, který tam byl vypraven.
Obyvatelé Sezemic židovského původu upadli v zapomenutí. Jen málokdo už dnes tam ví, že dům, ve kterém byla prodejna domácích potřeb, patřil rodině Hugo Polačka a že továrnu na kraji města, donedávna sídlo provozu n.p.Triola, postavil v roce 1929 /původně jako továrna na obuv/ Jindřich Ostrý a nazval ji jménem svá ženy Valja. Jen tyto dvě stavby a desky se jmény obětí druhá světová války připomínají Sezemákům jejich spoluobčany, která zcela bezdůvodně zavraždila zvrhlá nacistická ideologie.Vyšlo ve zprávách KPP 3-4 / 1993
Autor: Karel Gottwald