Byl to statečný člověk. Jeho život by se mohl stát námětem vzrušujícího, napínavého filmu. Od chvíle, kdy se 3Jedna 1942 napojil na skupinu parašutistú z Velké Británie, na Sílver A, v čele s Fredou Bartošem, sí pohrával se smrtí. Byl posledním žijícím účastníkem „akce atentát“, znal se s Kubišem, Gabčíkem, znal mnohé z okolností kolem Ležáků : pro někoho byl Václav Krupka hrdinou, pro jiné – zvlášť po květnu 1945 – problémovým člověkem. Byl podezírán, že „zradit parašutísty „, dvakrát stanul před čs. soudem a vždy byl shledán nevinným. Pak – když sí myslel, že začne konečně normálně žít – zasáhl zloduch Reícín. Ani jeho drábúm se nepodařilo zlomit Krupku, měl za sebou 15 měsíců samovazby po zatčení gestapem (17.června 1942 ), měl za sebou koncentrák ve Flossenbúrgu s poznámkou „návrat nežádoucí“, nezdolal ho tedy ani komunistický Jáchymov… Ne, tahle slova nechtějí sledovat Krupkův život, ostatně jednou o něm vzniknou historické studie a stane se třeba hrdinou románu, tyhle věty chtějí pouze naznačit, že zemřel odvážný člověk.
Poznal jsem ho v roce 1961, když jsem začal sbírat materiál ke knize o atentátu na Heydrícha. Scházeli jsme se v kavárně Slávií naproti Národnímu divadlu, kde mí vyprávěl své osudy a já sí dělal poznámky. Přicházel vždy přesně, vzpřímený jako jasan, štíhlý, i když začínal šedivět. V té době už dávno nebyl důstojníkem, ale v jeho chování tohle povolání zanechalo stopy. Hluboké…
Učil tehdy tělocvik, jednou mé požádat, jestli bych na škole, kde pracoval, neuskutečnil besedu o heydríchíádě – a tak jsem viděl, jaký měl vztah k žákům a ti jak sí ho vážili. I jako kantor nezapřel v sobě původní povolání. Vyžadoval kázeň, přesnost, měl v sobě však současně i laskavost.
Už tehdy – když mí vyprávěl o osudech parašutístů, o tom, jak a v čem jím pomáhal – měl některé pasáže svých vzpomínek napsané. Říkal jsem mu ; Pane Krupko, měl byste tomu všemu, co jste zažil, dát řád. Aby vznikly ucelené pamětí … Pokývl hlavou, máte pravdu, uznal, jenže zatím na to není čas.
A plynuly roky, v prvním vydání mé knihy „Nejen černé uniformy“ ( od 4.vydání jsem ji přejmenoval na „Atentát na Reínharda Heydrícha“ ), měl Václav Krupka čtyři důležité monology, to bylo v roce 1963, když z nakladatelství Naše vojsko poslali můj rukopis – jak se to muselo dělat – na ŮV KSČ, aby ho tam schválili, Krupka mí říkal : „To nepovolí, vaše knížka je přece protipól Ťopkovy knihy o atentátu, ten nadává na Londýn, zatím co vy ho nekritizujete.“ Měl pravdu, v té době vznikla i práce Hamšíka – Pražáka „Bomba pro Heydrícha“, ta byla na ÚV KSČ uvítána, poněvadž podrobovala londýnský odboj tvrdému soudu, zatímco má knížka s monology Krupky i dalších pamětníků byla příliš pravdivá : došlo tenkrát k dlouhému jednání, než í můj rukopis byl schválen. Václav Krupka celou tu orwellovskou scénu pozorné sledoval, jeho stanovisko k „Bombě pro Heydrícha“ bylo shodné s mým : rozuměli jsme sí. V osmdesátých letech se zjistilo, že jeden z vedoucích ilegální sokolské organizace JI NORA, profesor Ladislav Vaněk, spolupracoval po svém zatčení gestapem s nacisty, dlouho jsem pak o tom hovořil s Václavem Krupkou. Důkazy byly jasné, Vaňkovy výpovědi na gestapu jednoznačné. Tehdy mi V.Krupka napsal pár odstavců o svém vztahu k Vaňkovi, mimo jiné vzpomínal, jak se stýkali začátkem 70.let: „Hovořili jsme občas o atentátu a o všem, co s ním souviselo, měl jsem výhrady k tomu, co mně vyprávěl o organizaci atentátu … to se mi nezdálo. On se cítil mými pochybnostmi dotčen a tak jsem mlčel. Vysoce jsem si ho totiž vážil jako odbojáře. Postupně jsem však ztrácel důvěru k tomu, co mně vyprávěl… Jednou nám ( manželce a mně ) ukazoval lístek od Pannwitze, který dostal jako pozdrav k vánocům …“ ( Pannwitz byl šéfem nacistické komise, která vyšetřovala v roce 1942 atentát na Heydrícha a ve svých Pamětech hovoří o Vaňkových nabídkách a spolupráci).
Krupka byl člověk, který nepodléhal emocím, snažil se mít na vše svůj názor. Kritický. Když se po listopadu 1989 odhaloval v IMehvizdech – tam seskočili parašutisté Kubiš a Gabčík – památník, oba jsme se zúčastnili. Do Prahy jsme se vraceli společně autem a tehdy jsem mu důvěrně sdělil, že depeše z Ležáků do Londýna – o jejichž šifraci se valným dílem zasloužil – byly nacisty zachyceny a dešifrovány. A nejen to, podle určitých znaků v záhlaví depeší by se dalo soudit, jak zjistil současný šifrér – badatel, že některé byly vysílány pod kontrolou nacistů … Bylo to šokující, společně s Krupkou jsme se snažili přijít na kloub onoho tajemství… a tehdy jsem si uvědomil jeho smysl pro pravdu, nikdy mu nešlo o sensaci.
Václav Krupka zemřel.
Až se teď bude hlásit u Pánaboha, ten pokývne bílou hlavou a prohodí: Vedl jsi spravedlivý život, hochu, i když byl těžký.
A my, dosud živí, tiše dodejme : Jenže Panebože, jakou cenu má snadný život ?

Autor: Dr. Miroslav Ivanov