V roce 1942 po bezpočtu různých zákazů jsou postupně rušeny židovské náboženské obce. S nimi i početná pardubická, v jejímž čele stál v posledních letech JUDr Berthold Thein, rabínem pak byl PhDr.Emil Friedmann (nar.1886). Nastává poslední dějství české židovské tragedie, plnění strašlivého vyvraždbvacího nacistického plánu na likvidaci židů. I když do konce března 1942 se podařilo emigrovat přibližně 25.000 židům, z Pardubicka (právě pro jejich český charakter) to bylo jen několik málo jednotlivců a rodin.
Materiály a inventář židovských obcí jsou postupně soustředěny na pražském ústředí a v dohodě pak připravovány transporty do Terezína. Jsou přesně evidovány a prvý transport z pardubického střediska umístěného v budově tehdejší Obchodní akademie v Gymnasiální (dnes opět Štefánikově ulici) byl pod názvem C-F vypraven 4.12.1942. Bylo v něm celkem 650 členů židovských rodin. Další s názvem C-g byl pak vypraven dne 9.prosince 1942. Bylo v něm dalších 606 rodin z pardubického sběrného střediska. Historickým faktem však zůstává, že řada pardubických rodin v rámci takzvaného „smíšeného manželství“ nebyla odtransportována, stejně jako „přestárlí“ židé byli ponecháni v rodinách. Tito židé pak buď zemřeli, nebo byli vysídleni v rámci dalších transportů.
Jak dopadla genocida – holocaust? Je zřejmé, že po roce 1945 se do svých původních bydlišt navrátilo jen z 1.256 původně odtransportovaných členů pouhých 90. Připočteme-li další, později odtransportované osoby židovského vyznání, jde o méně než 7% osob. Z nich přežilo v terezínském ghettu pouhých 43 a v jiných táborech 47 lidí. Jde zejména o mladistvé, kteří měli to štěstí, že přežili díky své fyzické kondici nacistické běsnění či měli jiné náhodné štěstí.
Osudy pardubických židů v ghettu byly různé. Připomeňme jen osud některých židů – lékařů. S nesmírnou obětavostí se snažili zmírnit utrpení vězněných a pomáhat, jak to bylo ve strašlivých podmínkách možné. Mezi těmi, kdož se snažili s blahosklonným souhlasem esesáků udržet kulturní život, byl i pardubický Hanuš Thein. Patřil mezi iniciátory řady hudebních produkcí. Byl i jedním z těch, kterým se podařilo inscenovat operu „Brundibár“ i jiné pořady.
Připomínáme i to, že někteří se snad zázračně zachránili jako MUDr.P.Hochmann. Podařilo se mu s jedním z dosud záhadných transportů odjet po dohodě s SS many na popud Mezinárodního červeného kříže do Švýcarska. Zpět se pak vrátil jako čs. zahraniční voják s naší obrněnou brigádou.
Na pardubickém židovském hřbitově připomíná tuto dobu, jako jeden z mála na židovských hřbitovech, památník. Byl zbudován tehdy ještě existující pardubickou židovskou náboženskou obcí. To však ji již tvořilo šest ŽNO původně samostatných. Z těchto obcí převzala pardubická i 6 synagog a 15 hřbitovů.
Odhalení památníku se konalo v neděli dne 5.září 1948 v 11 hodin za účasti řady čestných hostí a veřejnosti. Spolu s urnami s prstí z terezínského ghetta a z Osvěčimi je na něm zejména 542 jmen zahynulých pardubických židů. Tryznu k odhalení zahájil tehdejší poslední předseda ŽNO Bernard Schůtz, náboženskou část pak kolínský rabín PhDr.Richard Feder, pověřený i úkoly pro pardubickou ŽNO. Program byl doplněn zpěvy pražského židovského kantora a proslovy zástupců čestných hostí z města a dalších korporací. K odhalení památníku byla vydána i útlá brožurka – spíše programový leták. Nejtěžší období židovských občanů pak u hlavního vchodu připomínají i pamětní desky obětí ze sloučených náboženských obcí. Tak z Heřmanova Městce zahynulo 247, z Luže 85, Litomyšle 88, Poličky 34 a Chotěboře 33 osob židovského vyznání. Židovský hřbitov, pokud je občas otevřen, je i dnes hojně navštěvován. Je dnes již jen místem tichých vzpomínek. Dýchá klidem zašlých dob. Je však i dnes trvalým varováním, kam až může vést rasová nenávist a zvrhlá morálka. Vždyť z tehdy 280 pardubických židovských rodin se navrátilo jen 28 osob, avšak ani jediná celá rodina.
Autor: Karel Vinař
