Když jsem 1.října 1926 nastoupil vojenskou službu v Pardubicích u jezdeckého pluku 8, byly Pardubice město asi 37 tisíc obyvatelů – na tehdejší dobu to bylo velké město.
Pardubice se nám hned zalíbily svým rušným a kulturním životem. Jezdecká kasárna byla tam, kde je teď Prior s okolím. Hned u kasáren křižovatka se sousoším bratranců Veverků, hotel Veselka a synagoga; hlavní ulice – to už byla velkoměstská třída plná obchodů a výstavných domů. Na jejím konci pěkné náměstí s typickou Zelenou branou, kostelem a divadlem. Za Zelenou branou velké historické náměstí se zachovalými památnými domy a krásnou radnicí. Dále rozsáhlý zámek. Soutok Chrudimky s Labem. Za kasárnami podél Labe široký travnatý pruh, kde si hrály děti, maminky s kočárky tam jezdily, tam jsme se v Labi koupali. V areálu kasáren bylo jezdecké učiliště a část jezdeckého pluku 8. (Kromě toho byl v Pardubicích ještě železniční pluk – blízko krematoria).
Tehdejší jezdecké pluky se jmenovaly „jezdecký pluk“ a teprve později jim bylo vráceno dřívější jméno „dragounský pluk“. Pardubický pluk se tedy jmenoval „dragounský pluk 8 knížete Václava Svatého“. V republice bylo dragounských pluků 10, ale jezdecké učiliště bylo jedno, a to bylo v Pardubicích. Učiliště zabíralo větší část kasárenského prostoru, proto byl jezdecký pluk v pěti městech: v Pardubicích, v Dašicích, v Bohdanči, v Přelouči a ve Staré Boleslavi. V Pardubicích byly tři eskadrony, vozatajská, náhradní a cyklistická. Naše uniforma: zelenavé šaty (barvy khaki) a ještě červené kalhoty. Žluté výložky a po stranách na límci číslo 8; distinkce na rameni a na čepici. Dragouni měli také šavli -ta byla připevněna k sedlu, jinak ji nenosili*.
Výcvik byl pěší a jízdní. Pěší jako u každého vojska. Jízdní výcvik – to nebylo jen sednout na koně a jede se. Venku to se jelo krokem, klusem a cvalem. Ale na jízdárně – nohy ze třmenů – koně klusali a my: rozpažit, vzpažit, seskočit, naskočit, sednout se strany, sednout obráceně, lehnout na koně, šermovat šavlí, chytat různé věci – „aby nám zadek ztvrd a změk“. V sobotu vyjížďky do okolí, spojené s nějakým průzkumným cvičením. Dostali jsme se na Kunětickou horu, do Holic, ke Chvojnu, přes Roven, do Chrudimě (to bylo v noci) a jinam do okolí. Když jsme se vraceli, to byla paráda – veselé vytrubování, lidé nám mávali, plno dětí přibíhalo, otvírala se okna – lidé měli své dragouny rádi. Ti naši koníci, to byli naši kamarádi, rozumná zvířata, ti rozuměli i povelům. Měli pěkná jména. Ta se nedávala, jen aby bylo jméno. Podle jmen se poznalo, který kůň je starší nebo mladší. Nejstarší koně byli Byron, Buchar… o rok mladší byl Cézar, Cyprián … a zase o rok mladší Danielka, David … a nejmladší byli Golanka, Goliáš, Guláš. S nejstarším koněm Adamem jezdili kuchaři s vozíkem k řezníkovi a k pekařovi.
Naši velitelé byli výborní lidé. Štábní kapitán Zástěra, ten dojížděl do Pardubic na koni z Bohdanče; kapitán Kadainka a zvláště kapitán Těšitel. To byl náš táta. Jeho výroky stojí za zaznamenání: „Jo, paráda na vojně, to je pěkné, ale když jde do tuhýho, to se teprv ukaž“; „hrdina, to jsou ti bezejmenní, co moc vydrželi a došli.“ Rotmistr Ráb (strýc malířky Věry Vovsové), samorostlý chlap, ten uznával dragouny a koně. Ostatní byli pro něho bačkoráci, kolečkáři, dráteníci, hadrnící a podobně. A běda někomu, kdo by ublížil koňům. Pardubice žily čilým kulturním životem. Slyšel jsem tu Českou filharmonii s Talichem, Jana Kubelíka, Jar.Kociána (s průvodem pardubického symfonického orchestru), Rudu Firkušného (bylo mu 14 let). Z místních působili Macák-Martinovo kvarteto, symf. orchestr, pěvecký spolek Pernštýn a Ludmila (sbormistr Antonín Vendl), pěvecký sbor Suk (sbormistr Fr. Michálek a Fr.Voves). Čile si vedl divadelní spolek; byla tu bohatá knihovna a muzeum. Později, když jsem působil v Nasavrkách, v Chrasti a nakonec v Chrudimi, sledoval jsem pardubický život stále a na pěkné koncerty jsem rád přijel. Mezi pardubickými hudebníky jsem našel několik dobrých přátel.
Autor: Vladimír Bříza