Bylo to roku 1495, když pověřil pan Vilém z Pernštýna svého služebníka „fišmajstra“ Vlčka, aby vyhloubil v Polabinách koryto pro novou řeku, která by napájela rybníky a poháněla vodní mlýny. Vlček určil začátek pouti této řeky u Loučné, která krátce nato se vlévala do Labe. Halda, tenkráte zvaná Sezemská struha, se rozběhla po lukách, tekla vedle lesa ponořena do stínu lesních stromů, načež se stočila k toku Labe a tekla krátký úsek rovnoběžně s Labem. Toto místo se nazývá „V Úzkém“. Je pozoruhodné tím, že vedle sebe tečou dvě řeky různé výšky hladiny. Úzké bylo kdysi kouzelným místem v Polabinách. Vzorně upravená cesta pro výletníky, z obou stran husté křoví, které jen slabě propouštělo sluneční zář, ticho rušil jen zpěv ptactva a šumot vody, která v těch místech běží přes kameny….
Břehy Haldy byly hustě osázeny křovím a vrbami, takže Halda se vinula mezi zelení luk jako zelený pás. Jednou za rok (na začátku 20.století) byla voda v Haldě vypuštěna a káranci z pracovny po celém 7km dlouhém toku vyčistili koryto řeky. Pak opět byla puštěna voda do řečiště. Byla stříbrně čistá a okolí řeky působilo parkovým dojmem.
Vzpomínám si ráda na výlet do Polabin se školou, který pořádal pan ředitel Rosůlek. Co bylo tehdy v Polabinách života! Před námi z křoví vyběhl poděšený zajíc a pelášil přes pole do bezpečí, na mezi jsme viděli rodinu křepelek, kuna utíkala přes cestu za svojí kořistí. A toho ptačího zpěvu! Barevná políčka se rozkládala kolkolem, oddělená zelení mezí a ty voněly mateřídouškou. Všude plno jasu a života, na obzoru se zvedala Kunětická hora jako zádumčivá ukázka minulosti.
Pan ředitel s námi usedl na posečené louce a vyprávěl nám o minulosti města, 0 jeho slavných i těžkých dnech. Mluvil prostě, bez pathosu, ale jeho vyprávění bylo tak poutavé, že jsme všechno prožívaly. Učil nás milovat nejen rodné město, ale 1 naši českou zem, přibližoval nám nejen krásy přírody, ale i krásu české řeči a slavnou minulost naší země.
Je tomu nejméně dvacet let, co se jednalo o zrušení řeky Haldy. Byly hlasy pro a byly hlasy proti. A Halda zůstala. Je vzpomínkou na vodohospodáře pana Viléma z Pernštýna, poháněla tři mlýny (mlýn Švankalovský, později Jandíkův, Císařský mlýn a mlýn Podvalchovní). Je nutno si přáti, aby se Haldě opět vrátila její čistota a Polabinám přírodní krása.
Kéž by se zmatená honba za penězi opět proměnila v cit pro krásu a v lásku k cennějším hodnotám!
Autor: Marie Chudá