Znovu chceme vzpomenout na velkého milovníka koní, jehož jméno nese druhá kvalifikace pro 114. Velkou pardubickou České pojišťovny, na pana majora Miloše Svobodu z Pardubic. Na přísného a hrdého vojáka, na dvojnásobného vítěze Velké pardubické, na mnohaletého aktivního činovníka dostihové komise a kronikáře Velké pardubické i znalce anglické Velké národní v Liverpoolu.
I když Miloš Svoboda už dávno nebyl u armády (odešel v roce 1957), stejně ho nikdo jinak neoslovil než: pane majore! Rodák z Přelouče (1913), vždy a všude hrdě vzpřímený, s přísnými rysy důstojníka staré školy, s přirozenou autoritou, kterou měl kdekoliv, kam vkročil. A nemuselo to být právě dostihové prostředí.
Jedenáctkrát se pokusil o úspěch ve Velké pardubické. Dvakrát mu tribuny pardubického závodiště bouřlivě tleskaly. Poprvé v roce 1946 šedesát tisíc diváků, když se tehdy řítil jako první z osmi startujících do cíle Velké pardubické v sedle devítiletého polokrevníka tmavého hnědáka Titana, původně trénovaného pro soutěž všestranné způsobilosti (military). Titana našel major Svoboda v Bohdanči u Pardubic jako válečného veterána původu neznámého. I když se kůň dal obtížněji ovládat, objevil v něm Miloš Svoboda vlastnosti, které ho předurčily pro těžký dostih přírodního typu cross-country, jakým je právě Velká pardubická. Titan v něm původně vůbec neměl startovat. Neprošel žádnou zvláštní dostihovou přípravu, pouze tréninkem v military. Ale když se Svoboda dozvěděl, že v roce 1946 bude Velká pardubická po osmileté válečné přestávce obnovena, Titana odvážně přihlásil.
Po druhé Svoboda triumfoval v roce 1952 se třináctiletým polokrevným armádním valachem rovněž neznámého původu, zřejmě z východního Pruska, s příznačným jménem Vítěz. Byl vynikajícím skokanem v terénu a vytrvalcem. V sedle téhož koně vybojoval M. Svoboda o rok později páté místo, o dva roky později druhé místo. Kromě toho si přivezl vavříny z mistrovství republiky ve skokových soutěžích s koněm Furioso (1950), byl mistrem republiky v military (1950 Vítěz, 1951 – 2 Bolek) a trenérem státní reprezentace v military až do roku 1984.
Miloš Svoboda, který pravidelně půjčoval svému synovci Janovi vždy v době Velké pardubické do výlohy pardubického obchodu s textilem, do pozdější prodejny firmy Intertex, své cenné trofeje a dostihové pomůcky, které choval jako cenné suvenýry, zemřel v roce 1996. Ještě před tím ve Státním zemědělském nakladatelství vydal celoživotní dílo, kroniku Velké pardubické s titulem „100 ročníků Velké pardubické steeplechase“. Před tím vyšla Svobodova knížka „Velká pardubická steeplechase“ v roce 1969 v nakladatelství Olympia. Svobodovo jméno nese péčí příbuzných a Dostihového spolku druhý kvalifikační dostih pro Velkou pardubickou, Velká cena Pardubických novin, Memoriál Miloše Svobody, a také jedna z tribun pardubického závodiště.
V osmdesátých letech se Miloše Svobody ptali, zda by se znovu rád nevrátil na pardubickou dráhu. On odpověděl: „Trénovat na Velkou a zase jet přes všechny překážky? Nebýt mi tolik let, začnu zítra. S Velkou pardubickou jsme spojil převážnou část svého života. Jezdil jsem ji, trénoval na ní, Velká pardubická – to byl a je celý můj život“. Letos 5. prosince tomu bude 91 let od narození majora Miloše Svobody.