Počátkem listopadu v roce 1912 se městem rozlétla zpráva o příjezdu tureckých vojsk. Pro zvědavce to bylo něco jako náhlé rozvodnění Labe nebo neochvějný jelen, který při štvanici vběhl do Chrudimky pod Vinicí, aniž by se dal z vody vypudit. A tak kolem poledne bylo mnoho lidí u nádražního plotu, na železničním přechodu u závor na konci dnešní třídy 17. listopadu. Kdekdo sem spěchal, aby uviděl obávané mohamedánské Turky, pronásledovatele křesťanů a utlačovatele balkánských Slovanů, jak tradice nesla takový pohled z dřívějších generací až po tu dobu, kdy se na Balkáně rozpoutala válka.
Na seřaďovacích kolejích stály dva transporty, které sem přijely z Vídně. Z krytých nákladních vagonů vyhlížely zvědavě drobné postavy nahnědlé pleti, s fezy na hlavách a nuzně oblečených do stejnokrojů dosud neobvyklé šedozelené barvy khaki. Zvědavost byla úměrná době a zprávám z bojiště, kde všechny státy se solidárně vzchopily, aby si zbraněmi vynutily svobodu pro národy v tureckém poddanství. Jedny z prvých úspěchů zaznamenali Černohorci. Ti v půli října 1912 rychle postoupili k několika pohraničním tureckým opevněným místům a nenadálými útoky turecké osádky překvapili natolik, že poražená vojska ve zmatku nemohla ani z obklíčení ustoupit na svoje území. Neuspořádané turecké jednotky překročily hranici tehdejšího Rakousko – Uherska a vstoupily do Bosny, kde byly zajaty a internovány. Po odzbrojení pak odtransportovány přes Vídeň do Pardubic a odtud do bývalé josefovské pevnosti a dále také do Liberce. Liberec byl tím jediným místem, kam kdy vstoupila turecká vojska od roku 1683, kdy byla odražena od Vídně.
Tehdy nikdo z diváků na pardubickém nádraží a kolem něho ani netušil, že neuplynou celé tři roky, a Turci se v Pardubicích objeví znovu. Opět zubožení, vyhladovělí, nemocní a ranění, aby byli odsunuti do největší vojenské nemocnice (byla zbudována hned za nádražím v místech celé dnešní městské čtvrti Dukla), tak neslavně proslavené pod názvem karanténa. Dlouho po prvé světové válce přítomnost Turků připomínalo jejich rozsáhlé pohřebiště na vojenském oddělení městských hřbitovů poblíž krematoria.
Autor: plk. Theodor Petryšín