Pardubická rodačka, sólistka opery Národního divadla v Praze, paní Vlasta Urbanová ? Jiroušková se dožila 22. května 2004 krásných 90 let. Narodila se v Pardubicích Rosice n. Labem, kde její otec Ing. Bohumil Urban byl finančním komisařem tamního cukrovaru. Ten, když poprvé spatřil svou dcerušku, zvedl ji do výšky a zvolal: Sakra žábo, ty musíš být zpěvačkou! Sám byl velmi dobrý zpěvák, umělecky vzdělaný a tak to byla narážka na jeho vlastní nesplněný sen.

Po maturitě se Vlasta Urbanová odstěhovala do Prahy ke studiu na Pedagogické fakultě UK, kam za ní zanedlouho přijeli i její rodiče. V r. 1935 však rada Urban tragicky zahynul a tak dcera musela jít vyučovat, učila od Bohumína po Prahu, ale jejím zájmem byla stále jen hudba. Studovala zpěv u nejlepších pedagogů a prosazovala se na koncertech i v rozhlase.

Aby mohla za války navštěvovat svého zavřeného bratra Jendu ve věznici v Drážďanech, přihlásila se ke studiu zpěvu u hlasové poradkyně Státní opery Helgy Petri (holandského původu). Svým krásným hlasem a půvabným zjevem tak zaujala šéfa Státní opery v Drážďanech Kurta Strieglera, že jen zničení města americkými bombardéry znemožnilo její slibně se vyvíjející kariéru.

Vlasta přijala angažmá v opeře v Ostravě, kde velký úspěch její Gildy v Rigolettu se slavným španělským barytonem Celestino Sarobe podnítil šéfa opery Národního divadla v Praze prof. Václava Talicha k pozvání Vlasty Urbanové k hostování v opeře Kouzelná flétna a k účinkování ve zpívaném filmu „Orfeus“ s orchestrem Národního divadla pod taktovkou šéfa Talicha. Jeho asistentem byl tenkrát mladý dirigent Jiří Jirouš.

Němci ale film zakázali. Národní divadlo zavřeli a tak se již známá umělkyně věnovala koncertní činnosti v Praze i po vlastech českých. Když po revoluci v r. 1945 vznikla v Praze druhá operní scéna (původně Divadlo 5. května, pak Velká opera, dnes Státní opera), přijala tam Vlasta pevné angažmá a zpívala hned obě premiéry, Libuši v Braniborech a titulní roli Violety v Traviatě. Tam se seznámila s dirigentem J. Jiroušem a brzy byla svatba – tajná 14. 3. 1946 (v kostele sv. Ludmily v Praze v 21.30 večer). Den na to oba umělci odletěli vojenskou stíhačkou americké armády – dík protekci Jana Masaryka a amer. velvyslance dr. Steinhardta na původně plánované 14ti denní turné do Belgie, Holanska a Švýcarska, které se však díky fantastickým úspěchům protáhlo na téměř dva roky.

Nešťastným nápadem bylo přijmout Vlastino pozvání zpívat premiéru v Rigolettu ve Velké opeře v listopadu 1947. Přišel únor 1948 a změna vlády na „senilní hlavy“. A když už bylo zcela jasné, že vrátit se zpět na Západ není možné, přijali oba umělci angažmá v Národním divadle. Protože však jim byly odebrány cestovní pasy, bylo velmi komplikované obhajovat se proti nařčení, že nedovoleně opustili republiku (v r. 1946), i když to byl čirý nesmysl a tak nastalo pronásledování. Vrcholem všeho bylo zatčení dirigenta Jirouše Státní bezpečností, aby pod nátlakem a vydíráním podepsal konfidentskou spolupráci s STB. Když odmítl, skončilo to vše slovy „my vás zničíme“. A to pak začali praktikovat.

Dirigent Jirouš se stal osobou „non grata“ – nežádoucí, nesmělo se o něm psát, nesměl dirigovat orchestry atd. Naneštěstí se to začalo týkat také manželky Vlasty. Ta však byla pro určité inscenace a role nepostradatelná. Pro svůj hlas a půvabný zjev byla typickou představitelkou princezen nebo dam velkého světa , které obvykle tragicky končí. Vedení divadla si dobře uvědomovalo, že při hostování nějakého zahraničního umělce je lepší kvalitnější partnerka než horší, zato však zasloužilá konfidentka či národní umělkyně KSČ. Čekalo tedy na ni mnoho krásných rolí, zejména v operách Verdiho, Pucciniho, Bizeta, Gounoda a také Mozarta.

Když jí ministerstvo vnitra zakázalo přijmout fantastické angažmá (po Elizabeth Schwarzkopf, která odjela do Metropolitní opery v New Yorku – že prý to není v zájmu státu), tak přijala nabídky nejprve z východního a později západního Německa, ale hlavně z Itálie pro televizi i rozhlas. Nejkrásnější má vzpomínky na nejslavnější evropský festival ve Florencii, kde zpívala premiéru opery Matka. Tam účinkují jen nejslavnější světoví umělci. Jinak byla i stálým hostem v Českém rozhlase v Praze, kde sehrála desítky významných děl se všemi českými symfonickými a divadelními orchestry s významnými dirigenty a mnoho večerů písní českých, italských, francouzských atd.

A to vše v osmdesátých letech jakýsi pan XY z konkurenční závisti dal smazat….

Vlasta Urbanová stála i u zrodu Československé televize, kde kromě jiného vytvořila i slavnou postavu Violety v Traviatě a Desdemonu v Othellu. Nebyla však záznamová technika, všechno šlo živě a tak se zachoval jen Albert Hering – komická opera Benjamina Brittena. Gramofonových desek se mnoho nezachovalo, i když některé slavily úspěchy nejen doma, ale i v cizině, např. v Norsku a Mexiku. Pro dnešní dobu cédéčka jsou však už nepoužitelné.

Tak se po dlouhých, slavných i trnitých letech zaplnily jejich skříně tisícovkou plakátů, programů, kritik a fotografií a v mysli naši oslavenkyně tanou vzpomínky na historii umělecké dráhy ve šťastném, téměř už šedesátiletém manželství.

„Jsi krásný zlatý květ, který vyrostl v této – špinavé divadelní džungli“ – napsali kolegové Vlastě Urbanové při odchodu z Národního divadla.

– – –

Píši – li o jejich uměleckém manželství, snad by čtenáře zajímalo vědět víc o manželovi Vlasty Urbanové.

Jiří Jirouš se narodil 4. 8. 1923 v Praze. V dětství byl nazýván zázračným dítětem. Na klavír a housle se začal učit ve 3 letech. Vystudoval Státní konservatoř, Reálné gymnázium s maturitou, Karlovu univerzitu a Akademii muzických umění (klavír, housle, kompozice, dirigování).

Od svých sedmi let byl považován za klavírního a houslového virtuosa, tuto svou kariéru ukončil ve svých 22 letech, kdy 6. 6. 1946 poprvé řídil nejlepší evropský orchestr – belgickou filharmonii v Calais Beax-Avdd v Bruselu na slavnostním koncertu (prvního společného se svou manželkou Vlastou).

Po návratu z ciziny a návratu do Národního divadla byl dlouhou dobu na indexu – jak je výše uvedeno u Vlasty Urbanové, přesto v ND vydržel až do roku 1988. I když v cizině převážně propagoval českou hudbu, doma byl považován za specialistu pro italskou světovou operní hudbu. Dokonce v kádrovém posudku měl napsáno, že „nemá u nás konkurenci“. Jeho rukama prošla stovka zahraničních umělců od Filipín po Kubu, od USA po Rusko, od Švédska po Itálii, od Turecka a Řecko po Španělsko.

Téměř na konci své dráhy ho výrazně ocenilo Národní divadlo titulem „zasloužilý člen ND“. Bohužel však množství rozhlasových a gramofonových nahrávek bylo zničeno a originály nikdy nebyly už nalezeny.

Úryvek z jednoho jejich dopisu: „Náš život nebyl procházkou růžových sadem. Nejprve dřina v divadle, pak pronásledování bolševických struktur, pak závist z umění, z úspěchu, z uměleckého manželství a finanční útlak. A tak jen vzpomínáme na společná vystoupení, na ovace, úspěchy i na trnité chvíle závisti“.

Autor: Jarmila Rýznarová