Ing.František Sillinger Mezi významné postavy, reprezentující tzv. pardubickou chemii, patří mimo jiné také pracovník z oboru provozní praxe ? Ing.František Sillinger. Jeho význam spočívá nejen v jeho odborných kvalitách, ale především ve schopnostech řídit poměrně rozsáhlý výrobní komplex, jakým je provoz na výrobu organických barviv v rámci chemických závodů v Rybitví u Pardubic (VCHZ ). Po bohatých zkušenostech získaných dlouholetou praxí dospěl až k funkci vedoucího již uvedeného útvaru, který bývá v průmyslové praxi označován technologickým termínem – CECH. V této významné funkci působil po řadu let až do doby odchodu do důchodu. Po této době byl ještě velmi činný jako překladatel z angličtiny, němčiny a maďarštiny. Zemřel ve věku 80 let.

Ing.František Sillinger se narodil 28.7.1901 ve Skalici na Slovensku. Tam také později absolvoval maďarské gymnázium. Po jeho absolutoriu odešel na Vysokou školu technickou v Brně, kde také úspěšně promoval na inženýra chemie. Své první místo nastoupil v analytické laboratoři fy Explosia a.s. Semtín (1935). Později byl jmenován vedoucím laboratoře. V době nacistické okupace byl perzekuován a posléze uvězněn v koncentračním táboře. Po ukončení druhé světové války nastoupil místo u farmaceutické firmy Frágner v Praze. V roce 1947 se vrací zpět do Pardubic a nastupuje místo v nově vzniklém chemickém závodě v Rybitví (Východočeské chemické závody n.p.). Vynakládá velké úsilí ve svém soukromém životě a tuto namáhavou činnost kompenzuje všestranným rozvojem intelektu.

S Ing.Františkem Sillingrem jsem se seznámil v knihkupectví v Pardubicích na třídě Míru, tedy nynější prodejně pana Lejhance.Vybíral tam došlé knihy a začetl se do řádků „Historie dnešních dnů“. A tam počal náš rozhovor o díle Anatola France , který přerostl v hodinovou diskusi. A tak bylo navázáno naše dlouholeté přátelství. Není náhodou, že se tak stává v místech jako jsou knihkupectví, antikvariáty a obrazárny. Ještě téhož dne jsme probrali i jiné věci.

Vedle řady autorů to byl především Lion Feuchtwanger se svoji problematikou velké francouzské revoluce v románech „Lišky na vinici“ a „Bláznova moudrost “.

Při dalších setkáních se již témata neustále střídala. Námětem to byly z počátku především pročítané knihy, ale i obecná, především aktuální témata. Druhým a značným zdrojem našich rozprav bylo výtvarné umění, především pak malířství. Tam nezůstalo pouze u teorie, ale byla snaha se v této věci také aktivně zúčastnit. To bylo realizováno v nově založeném výtvarném kroužku, který vznikl v rámci akcí vedení Východočeských chemických závodů spolu s Výzkumným ústavem organických syntéz v Rybitví. Sám závodní ředitel Ing.Miroslav Petráň nad námi držel ochrannou ruku, vzhledem k mimořádnému zájmu o tuto činnost. Z důvodů dosažení větší odborné prestiže bylo doporučeno kvalifikované vedení a k tomu byl získán akademický malíř Ladislav Vele. Práce s ním byla nejen velmi zajímavá, ale především přínosná, a to ve všech směrech. Jako témata volil L.Vele nejprve zátiší a později se uskutečnilo několik cest do nejbližšího okolí. A tak odcházel L.Vele od svých oblíbených „anemónek“ do nedalekého Polabí. Tato spolupráce byla náhle ukončena tragickou smrtí našeho oblíbeného učitele.

Po čase byl jako náhrada vybrán další malíř – František V. Danihelka. Přítomnost nového učitele přinesla nové pohledy jednak na techniku malby, jednak na tématiku a výběr objektů malování. František Danihelka inklinoval pokud možno přímo k malbě v terénu. Byla to především zapadlá zátiší a uličky starého města Pardubic. Tato pracovní setkání většinou byla zakončena „sešlostí“ v hostinci u Džbánu. Tam jsem se od mistra Danihelky tak trochu naučil pracovat s lavírovanou kresbou tuží za mokra. Posledním učitelem se stal akademický malíř Jaroslav Šmidra, který za tím účelem jezdil až z Hlinska. Byl to figuralista a maloval převážně olejovou temperou. V té době jsem byl poměrně značně zaměstnán vědeckou aspiranturou, kde experimentální práce byly náročné na čas. Pro úplnost je třeba dodat, že se uskutečnily dvě výstavy obrazů našich odchovanců. Prvá byla v prostorách vedení závodu, druhá a také poslední v Pardubicích, a to v budově dnes již neexistující synagogy.

Naše styky se stále prohlubovaly a je třeba uvést, že to nebylo pouze v uvedených oborech,ale také i v oblasti chemie.V té době byla ustavena na Vysoké škole chemickotechnologické katedra barvářských meziproduktů a barviv.Vedoucím v té době se stal Dr.Ing.Vladimír Vaníček, který měl v té době před habilitací. V zájmu co nejlepší odbornosti požádal o přednášky v rámci externí spolupráce Ing.Bohumila Mejstříka a Ing.Františka Sillingera. Prvý měl přednášet barvářské meziprodukty a druhý barviva. Do celé této záležitosti zasáhla náhlá smrt Dr.Ing.V.Vaníčka (encefalitida). V přednáškách sice oba mohli pokračovat, ale organizaci převzal Ing.Igor Čepčianský.

V rámci přípravy jsme chtěli napsat společná skripta, bohužel k tomu nedošlo. Ještě před rokem jsem našel zbytky našeho společného rukopisu. Neměl jsem však odvahu v tomto věku na zbylém torze pokračovat. Doba se změnila a také naše názory a myšlenky jsou mimo náš čas.

V té době jsem zakoupil na Českomoravské vysočině krásnou roubenou chalupu. Byla bohužel ve značně devastovaném stavu. Snažil jsem se proto ji dát tak trochu do pořádku a potom pozvat známé na kolaudaci. Mezi nimi měl být pochopitelně na předním místě také František Sillinger. Bohužel přes moje značné úsilí a stále se množící práci na chalupě nešla práce potřebným tempem dopředu. To jsem ještě nevěděl , že s chalupou jsou starosti neomezené. A tak byl konec stále v nedohlednu.

Přesto jsme spolu často hovořili, ať již nahodile, či u příležitostí vernisáží. Méně často se již tyto rozhovory konaly na půdě knihkupectví, antikvariátů, či v rámci pořádaných výstav. Diskuse mezi námi sice nezanikly, ale čas a elán na malování chyběl. A posléze náhle František odešel. A tak dnes konstatuji, že naše tempery již zaschly, štětce zatvrdly a palety pokryl prach.V paměti mám svého milého přítele stále usměvavého a živého. Jak rád bych se s ním jednou sešel v antikvariátu nebo výstavě obrazů. Bohužel vše odvál neúprosný čas……

Autor: Doc. Ing. Miroslav Matrka, DrSc,